Dve slová ako kľúč

Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo regulérně krásný. Tleskám panu Svátkovi, na světě není moc filmařů, kteří dotáhli podobně ambiciózní projekt. Navíc se mu ten film povedl, vtiskl mu parádní atmosféru. Tleskám kameramanovi, tohle bylo vážně velký! Tleskám autorům závěrečné písně. Tleskám Davidu Švehlíkovi. Tohle byla šupa, kterou totálně pohřbil svým prvním skutečně srozumitelným názorem dnes nejnenáviděnější Čech Jaroslav Dušek. Kdyby toho nebyl součástí, tak to nebylo měsíc od kinopremiéry na Netflixu. Tohle neprokážu, ale jsem o tom přesvědčenej. Takže vám taky gratuluju, maestro. (20.10.2023)

Udivuje mě, že nad filmem pracovali stejní tvůrci jako nad Úsměvy smutných mužů a přitom z něj vznikne takový paskvil. Možná to bude tím, že zatímco u Úsměvů to téma bylo jasné, tady není jasné vůbec nic. Josef Formánek si ve své knize evidentně dost filozofuje a převést to na obrazovku není úplně jednoduché. Kamera skvělá, světovost podtrhující různé lokace, kde se film natáčí, fantastická. Jenže obsah neuvěřitelně nic neříkající, nelogický, bezemoční. Vůbec jsem nechápal, co tam ty postavy dělají, jaký je jejich smysl a záměr toho, proč to konají. Jak kdyby se slepilo různé množství nahodilých scén a diváku vyber si. Jediná, smysluplná scéna byla, když se ve filmu objeví Pierre Richard. Ta jeho postava je úlet, ale pochopíte to. Navíc to k němu tak nějak sedne. Zbytek je nesmysl a musím říct, že mě dost mrzí, že to tak na mě působí. Po technické stránce by to nebylo vůbec zlé. (23.10.2023)

čekal jsem pokračování Úsměvů smutných mužů (které byly před lety ok) a místo toho jsem dostal změť na sobě nezávislých "příběhů", která víc než klasický film připomíná zfilmovanou facebookovou stránku plnou nicneříkajících a vágních motivačních citátů. Dvě slova prakticky přetékají postavami, ale o žádné se vůbec nic nedozvíme (tedy krom toho co nám sdělí voiceover vyprávěče) a z jejich příběhu vidíme pouze střípky, které navíc mnohdy nejsou jakkoliv uchopitelné a i když sem se v určitou chvíli dost snažil, nenašel sem v nich žádný smysl. Jak mi běžně artové filmy nevadí, tak tohle bylo až moc. Kdo se ale vyžívá v přednáškách Jardy Duška, má rád východní filosofii (ale jen povrchově) a/nebo zásobuje kamarády citáty, tak ten možná bude spokojen...20% (20.10.2023)

Na jednu stranu si cením toho, že v Čechách vznikl film, který si klade spirituální otázky. Bavily mě i pestré lokace a šarmantní Pierre Richard. Ale to je bohužel tak všechno.  Příběh se na začátku odvíjí poněkud zmateně, následuje mnoho sekvencí, které se snaží vyždímat nejake emoce, ale je to akorát patetické a na sílu. (A stejný problém jsem měla i s Úsměvy smutných můžu.) A celkové vyznění... Přijde mi smutné, že postava spisovatele hledá onen otcovský princip, jeho pochopení a přijetí kdekoliv, jen ne ve své vlastní rodině, která mu tvoří v jeho osamělém narcismu jakousi kulisu. A stejně tak ta sekvence kde se zfetuje, jde se projít a potká kámoše z léčebny. A třeba to může být naprosto přelomový okamžik pro jeho další života běh, ale nemám pocit, že by se to podařilo převést a přenést na diváka. (01.09.2023)

Já vážně nechápu, proč se takové filmy točí. Změť několika příběhů, které nemají souvislost a hlavně jsou všechny o nějakém utrpení, nakonec se stejně ani ty dvě slova nedovíme. Velice těžko se na to dívá a nebýt letního kina, takový film bych vůbec nevyhledával. O to víc mě zaráží, že se do něj dalo tolik úsilí - natáčelo se na několika lokacích po celém světě, snad všichni zúčastnění hráli perfektně i včetně Pierra, který zde má konečně větší roli než ve Vánočním příběhu, a je to vážně kvalitně natočené. Příště prosím tolik snahy do úplně jiného filmu. ... LFŠ 2023 MN (04.08.2023)