Vracenky

Detský film, ktorý nie je celkom pre deti, hoci išiel na detskom programe. Touto formou sa aspoň staršie deti môžu niečo dozvedieť o stalinizme. My sme sa v škole ani pred novembrom ani po novembri nič o stalinizme nedozvedeli, buď sa to nesmelo alebo potom nebol záujem informovať. Takže mi film prišiel celkom vhod s množstvom dokumentárnych pasáží, ktoré hraný príbeh ozvláštňovali. –––– Ještě dlouho jsme strejdu Františka podezírali, že je skrytým násilníkem, kterému maminka z nějakého důvodu nedokáže vzdorovat. (17.11.2014)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Tohle bylo pro mě velice příjemné překvapení nedavno. Opět jeden zapomenutý snímek z 90 let stejně jako Tichá bolest. Vypráví o životě v 50 letech z pohledu malého chlapce a jeho rodiny to jest matky a mladší sestry. Místy je to humorné a jindy zase smutné. Vše je to natočené černobíle což jenom podtrhuje tu neradostnou dobu. Zajímvé bylo soužití chlapcovi matky komunistky s přesvědčení a jejího přítele Františka zase jejich odpůrce. Samozřejmě i máma procitne ,když jí zavřou. Kdo neviděl vřele doporučuju ,je to nádhera. Která vás pobaví i dojme a zanechá zajímavé pocity. (04.06.2008)

Působivé někdy temné někdy veselé černobílé drama o dětství jednoho malého rošťáka v pochmurných padesátých letech. Budovatelsky zapálená naivní maminka nestačí na výchovu svých dvou dětí a tak se někdy vychovávají samy při provádění různých lumpáren na ulici. Zároveň kolem zuřivě běží doba, zavírají se soukromé hospody a krámy, zakládají se družstva, staví se pomníky. Pak přicházejí také velká zklamání v podobě politických procesů a přelepování jmen v učebnicích. Vše je sledováno dětskýma očima a chápáno dětským rozumem. Příjemný film, ale Svěrákovu Obecnou školu (odehrávající se jen o pár let dříve) mám radši. Trailer: nenalezen. (07.04.2009)

Strukturou to připomíná nalezenou hrst kamínků z dětství. Jen pár kousků z kapsy starého kabátu, ze kterých už nikdo nemá šanci sestavit kompletní mozaiku. Jak už to bývá, zůstaly ty naivní a krásné a těch pár těžkých už možná omlel proud času do přijatelných tvarů. To pozadí leninsko-stalinského kultu osobnosti a všeobjímající demagogie pak s odstupem času ukazuje, jak je dětský svět na rozdíl od toho dospělého lépe vybaven proti podobným sračkám obranným mechanismem nevinnosti. Schmidtův film je už dekády opomíjen, ale možná je to i ku prospěchu, protože by se opotřebovala jeho vzácnost.. Apropo, mezi nyní už zakázanými zbraněmi hýžďového ničení jako jsou řemen od kalhot, klepač na koberce či šňůra od žehličky se tady vzhledem k lokaci ani nemohla objevit jedna z těch nejstrašnějších. Gumový šlauch na stáčení slivovice.. (13.06.2022)