Vracenky

Neprávem polozapomenutý film. Patálie se žákovskou knížkou a hrozba polepšovny - to je jen pár stínů, které visí nad malým Honzou Donosilem, jehož největším problémem ale je, že prožívá své dětství v padesátých letech v Československu. Vtipné, ale i dramaticky mrazivé. Prosba na všechny pedagogy - promítejte to při hodinách novodobého dějepisu. (07.04.2010)

Byla jsem velmi ráda za použití autentických záběrů. Krásně dokládaly dobovou atmosféru. Já jsem si myslela, že je tenhle film mnohem starší, proto mě zarazilo a překvapilo datum jeho výroby. Tenhle film má nesporný klad. Všechno, co se děje vidíme dětskýma očima. Nedávno jsem se procházela s foťákem v ruce po Letenských sadech a došla k metronomu. Štěstí, že tam ta příšernost nestojí a nečumí na Prahu.. (06.01.2014)

Iba včera som písal o svojej precitlivenosti na historické reálie, ak sa týkajú doby, v ktorej som žil, a deň po vydarenom PF 77 som mal možnosť vidieť ďalší film, ktorý ma prekvapil a potešil. Vracenky sú málo známym, ale veľmi vydareným retro filmom, ktorý upúta nielen čudným názvom. Dobrým nápadom bolo pozrieť sa na zlé obdobie našich dejín optikou desaťročného chlapca a ešte lepším nakrútiť film ako čiernobiely. Potom už stačilo dohliadnuť na to, aby štyridsaťročný odstup od zobrazovaného obdobia nebol viditeľný a výnimočný film bol na svete. (17.12.2011)

I já bych v pomyslné anketě neprávem opomíjených českých filmů hlasoval pro Vracenky. Lepší vykreslení atmosféry 50. let s naivním budovatelským nadšením na jedné straně a krutým, mnohdy absurdně nelogickým terorem na straně druhé jsem v českém filmu neviděl. Jakoby si J. Schmidt vzal to nejlepší z podobně laděných filmů vyprávěných z hlediska dítěte. Od Truffauta (Nikdo mě nemá rád) má autenticitu a přesvědčivost popisu dětství z pohledu malého (ne právě vzorného chlapce a ze Svěrákovic Obecné školy humor vznikající ze setkání dítěte se světem dospělých. Vlastní příběh Honzíka Domnosila skvěle doplňují archivní vsuvky o stavbě Stalinova pomníku - největšího skupinového sousoší v Evropě. Jak typické pro české dějiny 20. století: slavně odhalen byl tento pomník jen třičtvrtě roku před tajným Chruščovovým projevem odhalujícím Stalinův kult osobnosti a o sedm let později neslavně odstřelen. (19.04.2009)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)