Otec

Na otázku “bojíš se smrti?” mi jednou někdo odpověděl “ne, bojím se umírání”. Tento film mi to připomenul. Brilantně napsaná a Hopkinsem fantasticky zahraná mozaika rozkladu lidské paměti, ztráty vědomí místa, času a sebe sama. Odehrávající se v několika pokojích s pár herci. Tísnivý a smutný film, jakoby napsaný člověkem, který si tím sám prošel a vrátil se zpátky. Proč na takový film koukat? Abychom si připomenuli, jak se máme dobře. (12.03.2022)

Pravý opak toho, co jsem očekával při projekci "oscarovky o muži s demencí". Žádné povinné odškrtávání dojemných či drásavých bodů klasické osnovy, ale nepříjemná, výpravně zcela skromná a přitom dusivě sevřená one man show Anthonyho Hopkinse v bez přehánění nejlepším výkonu kariéry. Přesně obsazené vedlejší role mu dominanci neubírají, naopak mu pomáhají svítit ještě o třídu jasněji. Nejvyšší hodnocení dát nemůžu čistě ze subjektivních důvodů, protože při představě, že mě s vlastním rodičem někdy čeká tohle, mám trochu potíž se vůbec nadechnout. (12.04.2021)

Komorní, ale chvílemi až hororově děsivý pád do propasti stařecké demence prostý však jakýchkoliv pokusů o patos.  Po(s)tupnou a hlavně nezvratnou ztrátu vlastní  integrity a identity  skládá  (nebo možná spíš rozkládá) Zeller jako puzzle, kde jednotlivé dílky přestávají zapadat do sebe, mizí detaily a  pomalu se vytrácí (a vytratí) i celkový obraz.   Dívat se na tenhle příběh z pohledu demencí postiženého pak umocňuje nepříjemný pocit a i přes absenci prvoplánových prostředků čím dál víc dojímá. Závěrečná scéna  pak opravdu zdrcující, nicméně pro citlivější diváky zde Zeller háže pevné lano prosté lidskosti, která však v reálném světě není zdaleka samozřejmostí. Díky za ni. (02.06.2023)

Snímek se z logiky věci odehrává pouze v několika pokojích a je natočen takovým způsobem, že v divákovi dokáže navodit sugestivní pocit, že se na obrazovce před ním odehrává něco podezřelého. Musím přiznat, že mi trvalo skoro třetinu stopáže, než jsem si byla ochotná přiznat, že hlavní postava není obětí nějakého spiknutí, ale "pouze" selhání vlastní mysli. Kvůli velmi depresivní atmosféře se na film už asi nikdy nepodívám, ale plně oceňuji jeho kvality - hlavně scénář a dokonalého Hopkinse s Olivií. I když mě emocionálně nezasáhl natolik jako tematicky podobné "Pořád jsem to já", zatím je pro mě na blížících se Oscarech favoritem a moc bych mu přála úspěch. (18.04.2021)

Zdrcující film. Ještě si dobře pamatuji, jak silně na mě zapůsobil pár let starý snímek Still Alice, který Alzheimerovu chorobu zkoumal v jeho počátcích. The Father však divákovi představí hrůzu Alzheimera v plné síle, plus se ho pokusí donutit ho prožívat s hlavním hrdinou. Zatímco ve Still Alice divák pouze sleduje člověka, který začíná trpět demencí, zde nahlédne přímo do jeho hlavy a vnímání, v rámci čehož prožívá onen zmatečný chaos s ním. Díky tomu tak některé postavy hraje víc herců, děj je vyprávěn zcela nelineárně, plus prostředí se často náhle zcela změní. Divák tak tápe ve tmě spolu s Anthony Hopkinsem, který zde předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů své dlouholeté kariéry. Ale divák ví, že kouká jen na film. O to větší je pak onen pocit neskutečné lítosti a empatie, kterou divák k Hopkinsově postavě pocítí. I přestože je ale děj záměrně chaotický, divák se v něm nutně nemusí ztrácet. Díky skvěle napsaným dialogům si postupně v hlavě tvoří různá pojítka, která mu dopomáhají se v onom netradičním pojetí alespoň trochu orientovat. Výsledkem je tak emočně velice silné drama, které má pár naprosto srdcervoucích momentů, jež se dostanou člověku pod kůži. Rozhodně to stojí za zhlédnutí. Je to fakt skvěle natočené a dobře napsané. Je to ale zároveň neuvěřitelně smutné. Lepší 4* (26.03.2021)