Služobníčkin príbeh

Dystopická sci-fi je osobitým Schlöndorffovým "předpostmodernizačním" vkladem do diskusí o budoucnosti civilizace, jak byly vedeny na přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Více než k Zamjatinovu románu MY ukazuje k Londonově ŽELEZNÉ PATĚ nebo Čapkově BÍLÉ NEMOCI a evidentně pracuje s myšlenkovým světem stále současné americké náboženské fundamentalistickí pravice, která v některých ohledech připomíná postupy a techniky militantního islámu (např. KKK). Herecké výkony odpovídají zvolenému žánru, tj. více hrají do dějových linií než do individualizovaných postav, což je v případě tohoto žánru specifická nutnost. Svěže odvyprávěný děj směřuje k odhadnutelnému závěru a viditelně naznačované naději. V dějinách sci-fi jde o jedno z jejích standardních témat, v dějinách kinematografie hraného filmu o nadprůměrně odvedenou koprodukční práci, z pohledu diváka o nevšední podívanou na téma, jež je dnes opravdu aktuálním nevšedním diváckým zážitkem. (12.05.2011)

Poměrně slušně nastíněná vize futuristické postapokalyptické společnosti militantního patriarchátu. Snímek se vyhýbá analýze politického vládního systému. Namísto toho popisuje jeho sociální důsledky. Kruté zákony společenského diktátu vedou k popření základních lidských svobod ženy a ve svém důsledku morální sterilizaci celé společnosti. Pokřivení lidských charakterů je tak všeobecnou normou. Normou, která jde ruku v ruce s novou náboženskou vírou. Kvalitní herecké obsazení je zde mocnou zbraní, kterou lze působit na emoce diváka. Chybí ale větší psychologická hloubka. Konec filmu působí rozpačitě a nedotaženě. Minimálně závěrečný epilog mohl obsahovat poselství člověku. Celkový potenciál tak nebyl zcela využit. 70% (27.09.2011)

Dovedení starozákonního příběhu o Jákobovi a služebnicích (otrokyních) jeho ženy Ráchel, která dlouho nemohla mít děti, do absurdity. V tom příběhu dá Ráchel Jákobovi své dvě otrokyně, aby porodily "na její kolena", tedy jejich úkol končil tím, že odrodily a dítě odevzdaly své paní. V dávných dobách to na Východě zřejmě byla běžná praxe a v té době to asi i zapadalo do pojetí rodiny, plodnosti a podobných záležitostí. Nicméně věřím tomu, že v Americe by za okolností ukázaných ve filmu něco takového bylo možné i dnes nebo v blízké budoucnosti. Ono tam totiž k podobným věcem díky zacházení s Biblí jako s neomylnou knihou platnou ve všech detailech i pro dnešní západní společnost, už dochází. Vynikající námět, který by si zasloužil lepší zpracování, ale i tak hodnotím dost vysoko. (10.02.2013)

"Buď pochválená plodnosť!" - Z tohoto námetu sa dalo vydolovať viac, ako sa Schlondorffovi zmestilo na lopatu ... Miestami mi to pripadalo, ako keby som sa díval na Hallmarkovskú televíznu etudu, kde mi za pravdu dávali niektoré exteriérové scény, ktoré by sa dali zmáknuť aj v košickom televíznom štúdiu za dva dni ... Chýbali tam hlbšie psychologické prierezy a tak sa plávalo len na hladine. Jednou scénou, ktorá bola hodná mena režiséra Plechového bubienka je scéna potrestania jednej Služobnice a jedného "zvrhlíka" za hromadnej prítomnosti bielo-modro-červených skupín prizerajúcich sa účastníkov tohoto aktu ..... Resumé : 2,85 * (15.01.2007)

Vývoj pojmu svobody, ktrerý se historicky váže ke "svobodě od něčeho" (třeba od otrokářství nebo od pánů), ke "svobodě k něčemu" (seberealizaci nebo nebo k autentickému činu) až ke "svobodě k ničemu" - a to jsme doma tady, v obecně neurčité totalitě, i když bližší určení není zas tak obtížné. Jde ze o církevní stát (neplést s křesťanským), o nějž církev usiluje po celou dobu svého vývoje. Často se jí to skoro podařilo, mnohdy chybělo jen málo. Pozn.: Kdyby pod filmem nebyl podepsán Volker Schlöndorff, ke kterému mám stále důvěru, asi bych jej vypustil. Nicméně režie je nemastná neslaná, příliš explicitní; nalinkovaná, omalovánková notová osnova s předkreslenými notami. (21.05.2018)