Polnočný kovboj

Filmy o lúzeroch, outsideroch a tých, čo sú v prdeli a na dne, mám veľmi rád, pretože pri ich sledovaní zabúdam na sračky všedných dní a pomáhajú mi prežiť v tomto svetskom bordeli. Hned' sa mi bude i ľahšie chodiť do práce a znášať prítomnosť odporných držiek svojich mamonárskych kolegov a im podobných zmrdov! (15.03.2013)

„Polnočný kovboj” má síce v úvodných titulkoch uvedeného Dustina Hoffmana na prvom mieste, ale v podstate sa to celé väčšinou točí len o nováčikovi Jonovi Voightovi, ako Joeovi Buckovi z Texasu, ktorý skúsil preraziť v Novom Yorku, kedy stretáva pravé opozitum "Benjamina Braddocka" . Totižto, Enrico Salvatore "Ratso" Rizzo, s ním nemá absolútne nič spoločného. Dustin sa presne pred dvomi rokmi zaskvel v debutovom Absolventovi, aby tentokrát stelesnil totálneho stroskotanca, čo len vypovedá o jeho chameleónskom, hereckom talente, akým určite oplýval i kolega so slovenskými koreňmi, pretože Voightov dedko z otcovej strany, sa volal Juraj Vojtka, ktorý sa narodil v Košiciach, pričom aj samotný Hoffman má ukrajinsko-židovských predkov, čiže už podľa toho prechovávam k obidvom hercom veľké sympatie. Dosť bolo všelijakých zaujímavostí, teraz radšej prejdem k oscarovému filmu z roku 1969, ktorý spadá do obdobia „Nového Hollywoodu” . Najlepším snímkom roku bol zvolený ten, ktorý od americkej ratingovej komisie MPAA dostal najtvrdší divácky rating X, čím sa mohol tiež pochváliť i taký Mechanický pomaranč z roku 1971, ktorý je na rozdiel od citovaného filmu - oveľa viacej nevyspytateľnejším a kontroverznejším, než na prvý pohľad vôbec vyzerá. V súčasnosti by sa nejednalo o nič šokujúceho, keďže dnešne publikum je nielen čoraz primitívnejšie, ale najmä si už stihlo poriadne zvyknúť trebárs i na "Johnov Wickov" , kde sa dokonca násilie ešte aj oslavuje, čo je už obzvlášť zvrátená skutočnosť. Metropola New York City v podaní anglického režiséra Johna Schlesingera, má strašne svetelné roky ďaleko od tých uhľadených a učesaných vízií Woodyho Allena (Manhattan), najskôr sa to blíži k depresívnym réžiám Sidneyho Lumeta, napríklad zo Serpica. Bol som taktiež neuveriteľne nadšený zo strihovej montáže Hugha A. Robertsona, ktorý ako tak pozerám, bol naozaj iba príležitostným strihačom, čo považujem za premárnený potenciál z jeho strany. Strih je až chirurgicky presným, predovšetkým vo flashbackoch, má mimoriadne dynamické zovretie. Zvyčajne funguje na výbornú počas celého trvania kinematografického počinu. Ústredná titulná pieseň Everybody's Talkin' od Harryho Nilssona, predstavuje protagonistu plného ideálov a optimizmu, a či mu elán vydrží aj naďalej, visí vo hviezdach ? Na svoju dobu sa jedná o odvážny počin, ktorý ani po 50. rokoch od premiéry, nestratil nič zo scenáristického kúzla Walda Salta. (08.04.2021)

Vrchol deprese, režijní kreativity a hereckého mistrovství. A zároveň z toho jakýmsi až poetickým způsobem (asi ta příjemná hudba jako dozvuk uvolněných šedesátek) vyzařuje cosi hezkého a nadějeplného.. Snad nejvíce přesvědčivý rozklad městského amerického snu a dost možná nejlepší výkon Dustina Hoffmana, kterým překonává i více psychicky zaškatulkovaného Rain Mana. 90% (20.04.2020)

Jsem rád, že se skrz Českou televizi poslední dobou dostanu ke starým americkým filmům oceněným tehdejším oskarovým sousoším. Dostal jsem se třeba i k tomuto naprosto úžasnému dramatu, na kterém například svojí kvalitou vůbec nepoznáte jeho stáří. Nevím, čím začít, abych Vám dal najevo, že tenhle film je opravdová špica. Snad abych začal tím střihem. Je na něm hrozně znát ona preciznost a pracnost. Pracnost v tom smyslu, že díky střihu a záběrům na tehdejší New York máte šílený pocit zmaru, smutku a beznaděje. Takhle depresivní New York je možná právě to, co Vás na americké kinematografii tak přitahuje. Jiné filmy v podobném duchu jako je například Taxikář nebo koneckonců Nolanova trilogie o Batmanovi (kde jde spíš o pseoudo New York) těží z podobné atmosféry. A ne jinak je to zde. No a pak je třeba zmínit samotný námět. Jon Voight hraje šíleně naivního kluka, který má pocit, že mu patří svět. Teda do té doby než v New Yorku narazí a navíc potká somráka ze somráků nejpovolanějšího – Dustina Hoffmana. V tu ránu se tu rodí další z řady geniálních hereckých výkonů. Tohle totiž není o výkonu, který by byl „jenom“ v hlavě, tady Dustin fyzicky neskutečně trpí. Zároveň se film proměňuje a vzniká silný příběh o přátelství. Prostě pěti hvězda jak vyšitá. A navíc film vypovídající o tehdejší popkultuře květinových dětí především tou neskutečnou scénou v bytě nějaké té místní Yoko Ono. Já byl v šoku. Kde může, tam Vás tento kousek překvapí. Hlavně svojí filmařinou. (30.10.2019)

Schlesinger zobrazuje New York jako postupně se rozkládající mršinu. Hnusná, hnijící, zapáchající, přesto kdesi hluboko v nitru lidsky hřejivá. Anebo to jsou jenom červi rozežírající ji zevnitř? Film stále stejně sugestivní jako před osmatřiceti lety. Bordel, špína, boj o přežití, boj o to, zůstat člověkem. Změnilo se vůbec něco od středověku nebo jsou lidé v jádru stále stejně zkažení, vedou stejně zhýralý život? Jsem skeptik, z viděného na mě padá splín, ale stále mám na paměti větu „šťastní lidé problémy řeší, nešťastní na ně myslí“. Ten film má pořád co říct a zatím žádný jiný to nedokázal říct se stejnou naléhavostí. Nikdy mě nepřestane fascinovat odvaha Dustina Hoffmana, jenž po Absolventovi jako miláček statisíců fanynek přijal roli člověka, kterého byste se na ulici štítili jen překročit. Jet na Floridu, vidět palmy. Když klesnete tak nízko, ke štěstí vám stačí tak málo. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Triple H (17.06.2008)