Sedmero krkavců

Tak z této pohádky jde na mě dodnes chlad. Někdy bývá to pověstné mražení v zádech příjemné. Někdy ale také ne... V tomto případě se to povedlo tak napůl. Jakou malou mě vždy obehnala hrůza, když se na obrazovce objevila Ivana Chýlková. Oproti záporné pohádkové postavě v Jezerní královně zde působí opravdu hrozivě, na tento žánr možná až moc. Dodnes mi utkvěla v paměti i role Jany Hlaváčové a okamžik, kdy prokleje své syny za to, že "vyrušili" chléb... Dost tristně působí i hrad prince, stejně jako příroda, která jej obklopuje. Vše je tak studené a tajemné, nikde ani trochu toho "hřejivého teplíčka"... Trochu mi to připomíná Třetího prince, ovšem v ještě "chladnější podobě". Teď bych ale vyzdvihla kladné stránky pohádky. Povedl se především výběr hlavního páru. Mladý krasavec Michal Dlouhý a drobná kráska Mária Podhradská... Opravdu pěkný pár. A nejen po vizuální stránce. Hodně drasticky vyznívá konec pohádky, kdy Johanku málem postihne osud Jana Huse... Nakonec však vše dobře dopadne a mladý pár spolu se sedmi bratry se vrací domů. Jedna z nejdojemnějších a nejemotivnějších scén v české filmu, doprovázená krásnou hudbou. (24.01.2008)

Pohádka mého dětství. Strašidelná, dojemná, smutná, s nezapomenutelnými postavami... Sám nerozumím tomu, jak jsem se k ní mohl po několika stovkách hodnocení propracovat až teď. Skvělé televizní dílko, kterému se jen tak něco nevyrovná, a to ani v dnešní době "Jménem králů" a podobných snahou o nadprůměrnost vyznačujících se děl. Hlavně to pletení z kopřiv... jau! (12.06.2009)

Tahle pohádka mě v dětství strašně děsila, a když jsem se na ni podíval po letech, nic se na tom nezměnilo. A právě to je ten důvod, proč se mi pořád líbí. Pohádka by měla děsit, ne být jen líbivá, a přesně tohle se tvůrcům podařilo, za což jsem jim pořád vděčný. Některé scény jsou prostě nádherně děsivé. (22.06.2015)

Nemůžu si pomoct, ale i přes ten negativismus a drsnotu, co z téhle pohádky čouhá, jsem ji měla a mám hodně ráda. Asi to bude tím, že není tak přeslazená jako ostatní české pohádky, asi to bude i mým oblíbeným Michalem Dlouhým. Každopádně Boris Rösner i Ivana Chýlková stojí též za zmínku - jejich výkony jsou opravdu kvalitní. Malým dětem bych ale tuhle pohádku asi moc často nepouštěla. (19.06.2007)

Z minima tu sénárista (Pavel Aujezdský) i režisér (Ludvík Ráža) vytvořili maximum. Ponurost prostředí i děje, v němž konec konců vítězí dobro nad zlem vítězí, připomíná, jak nutné je do výchovy i do života dosazovat i "absolutní" momenty, bez kterých ztrácíme smysl o jeho skutečné, přepestře barevné kvalitě. Bohužel si nevybavuju při nejlepší vůli první filmovou verzi tohoto skvělého příběhu Němcové z r. 1967. Pohádka-báchorka jako žánr byla původně určena pro dospělé a "zdětinštěla" až umělými sběry zhruba po roce 1800. Jako žánr není zcela jasná, je to jakýsi žánrový konvolut - nebo, chcete-li - průsečík. V nejčistší podobě se blíží ke svým bájeslovným (mytologickým) východiskům. Němcové se podařilo - a Aujezdský s Rážou to rozvinuli a dále úspěšně posunuli do filmové řeči - právě tento základ zachovat a dát mu uměleckou úroveň původního autorského výkonu (tato velmi podstatná stránka její tvorby je neprávem podceňována a až negována). Herecké kreace prakticky bez rozdílu tuto ideu rozvíjejí a dotvářejí na mimořádné umělecké úrovni. Dominanci tu mají ženské výkony (Hlaváčová, Chýlková, Podhradská) nad mužskými (Michal Dlouhý, Brzobohatý, Rösner) a zlo se - podáváno ve své skutečné, nezkreslené a nekarikované podobě temného, "černokněžného" živlu - jeví až přeexponovaně. Nicméně Jana Hlaváčová je a zůstává především strádající matkou, Brzobohatý chápajícím a manželčin žal sdílejícím partnerem, Mária Podhradská bezelstným, něžným, ale také pevným a houževnatým dívčím panenským ženstvím. Tento základní trojúhelník doplňuje tandem zla, v němž lehce incestní a rovněž již zapškle staropanenské ženství-zlo vneuvěřitelné škále prostředků suverénně zvládá Ivana Chýlková a jí odpovídá až hugovský skřet Borise Rösnera, jehož lidštějším pólem je zlovolný klevetil a pomouvač. Své ikony rámcujících živlů v tradiční posvátné triádě přesvědčivě zvládli Růžek, Jandová nakonec i Daniel Rous. Z této optimisticky ponuré pohádky mrazí, ale závěrečné vítězství dobra přesto zahřívá. V Bohdaně je zaklet i kus Němcové samé stejně tak jako v mateřském traumatu osmi zrozených a téměř nenávratně ztracených dětí. Štědrovečerní uvedení pohádky tak bylo útokem víc na šedou kůru mozkovou než na svátek plesajícího srdce. Chápu proto i ty hlasy, které se nenamáhají předstírat okouzlení a dávají to najevo i svým hodnocením. (27.01.2008)