Milda

Jakeš si môže kľudne doma zabiť pavúka, lebo jemu sa v podstate nemôže nič stať. Doteraz žiadnu smolu nemal, takže žiadna povera sa na neho nechytá, asi ani tá o tej vode, čo sa varí. Aj dnes si môže zájsť na nejaké zhromaždenie tých „svojich“, kde mu potľapkajú po pleci, vyžiadajú autogram a zaspievajú si pieseň práce. Podľa neho za socializmu bola väčšina ľudí zdrcujúco šťastných a pri zásadných otázkach o zločinoch komunistickej strany znervóznie a rozhovor končí. Malú podpásovku schytal aj Karel Gott, od ktorého má Jakeš srdečné súdružské blahoželanie k narodeninám. V závere dokument trochu prepína z vtipnej nálady do jemnej konfrontácie, ale stále v rámci mantinelov, ktoré si dal asi hlavný hrdina. PRÁCI ČEST! –––– Víte, že zabít povouka znamená smůlu? – To já neuznávám. –––– Každej smrad si myslí, že bude policii určovat, co bude dělat. –––– Já nevěřím, že by Sovětský svaz a jeho armáda vstupovali do Československa se zlými úmysly. (01.05.2018)

Milda Jakeš: "Člověk se musí naučit v tom chovat. Chovat ve smyslu jako...prostě...nedávat najevo, že tomu nerozumim, že to neznam." Dle mého Jakeš dával celou dobu najevo, že ničemu nerozumí. Seschlej rudej páprda připomínající želvu, které když se začne bortit rámec myšlení, které propaganda zformovala, tak se stáhne a zaleze si do svého ideového krunýře. Takhle Jekeš přetrvává. Imbecil a elektrikář byl nejmocnější muž země. Pohleďte, socialismus, který se nikdy nestal komunismem a vítejte v Česku, kde i 40 let po revoluci senilní bábi děkují Jakešovi za to, jak dobře se o ně tenkrát staral. (11.12.2018)

Zábavný dokument v hlavní roli vetchý stařík, který je rád za pozornost vychvalující přednosti socialismu. Spíše než zlo vnímáme omezenou utopistickou víru. Nic nového se nedozvíme, kromě postřehů jako plačící Brežněv nebo barevná televize, kterou dával každému Gorbačov. Vypovídající je mladá servírka, která se na sešlosti soudruhů důchodců kouzelně nudí. (27.06.2018)

Je to komická figurka bez inteligence, zapálená pro svou věc a ve svém přesvědčení jde až za hrob. Ale z toho všeho, i když se tomu člověk směje, jde strach. A hlavně proto, že se to v trochu jiné formě může lehko vrátit, soudě podle posledního vývoje u nás. Před 30 lety mi bylo čtrnáct, ale tu dobu si dobře pamatuju a dobře si pamatuju, co to bylo za hnůj. Neměli se lidé líp, jak soudruh zde neustále opakuje a odůvodňuje to tím, že nebyli nezaměstnaní. To nebyli, protože by šli sedět, ale plno doktorů a vzdělaných lidí sedělo v kotelnách, nebo dělalo jinou podřadnou práci, pokud nebyli zrovna zavření. Jsou to hnusný kecy a jenom blb mu tohle může sežrat. Byli to vrazi a oni byli těmi vykořisťovateli, ne kapitalisti. Takové snímky jsou třeba a je třeba to dnešním generacím pouštět, protože kdo tohle nezná, nedovede si to vůbec představit. (28.11.2019)

V postavě Milouše Jakeše se v dokumentu snaha o pochopení jeho (na jednu stranu vlastně sympaticky pevného) přesvědčení o správnosti a dobrotě komunismu mísí s odporem ke komunistickým myšlenkovým pochodům a jeho snaze bagatelizovat všechno špatné, co se tu za jeho éry stalo. V tom spatřuji právě tu správnou vyváženost portrétu. Žádné pokusy o hodnocení nebo snahy o násilné vykreslování jeho osoby nějakým směrem. Poněkud vulgárnější styl a výběr jeho protivníků v debatách mě mírně kazí dojem, ale rozhodně se jedná o přínosný a povedený pohled do mysli tohoto člověka. (14.11.2018)