V lúčoch slnka

Máte rádi spartakiády, útlak, popírání vlastní existence nebo dvacetihodinové směny, kde teatrálně tleskáte a zpíváte, že vaše produkce je o 400 % lepší, než včera? Vítejte v KLDR. Myslím si, že ještě zlaté Československo v dobách svého komunistického rozkvětu. KLDR se ukazuje jako nejhrůznější prostředek pro vytváření lidských nedomrdků. Se zvyšující se snahou jihu pašovat do KLDR západní filmy a zprávy se sice situace do jisté míry polevuje, naopak si ale myslím, že strana šrouby ještě více utahuje, a ono zdánlivé volnější vedení je jenom iluze. Iluze je denním chlebem ve všech směrech, jinak si nedokáži vysvětlit, proč si soudruzi pouští filmaře do jejich vůdcovského teritoria. Chtěli se ukázat v lepším světle, ale mezi pauzami šel krásně vidět kontrast mezi realitou a jejich snovou představou. Pomalu tam jedí štěrk z blátivých cest, ale ideologii musí oslavovat, protože... bez ní by měli třeba už moc jídla a vůdce nic, a to by přece nešlo. (02.04.2018)

Najšťastnejšia krajina na svete a jej propaganda v plnej paráde. Viete, čo asi uvidíte, ale na ten koniec vás to aj tak nepripraví a rozoberie vás to ako kocky lega, ktoré ešte polámete na márne kúsky. Pretože je to ľudský moment, ktorý mal zostať niekde v strižni a nemal nikdy uzrieť svetlo sveta a vydá aj za 100 vykonštruovaných smutných filmových koncov, aké ste kedy videli. Dúfam, že Zin Mi sa po realesnutí nič nestalo. #proletarivsechzemivyliztesiprdel (05.06.2017)

Je fakt vtipné, že jednou ze zemí původu je Severní Korea. Opravdu by mě zajímalo, jak se severokorejským koproducentům výsledný produkt líbil. Hádám, že Vitalij Manskij je tam teď asi nežádoucí osoba:) Film je mírně úsměvnou absurdní komedií, kde úsměv vzbuzuje hlavně rozdíl mezi tím, jak soudruzi chtěli, aby to působilo, a jak to skutečně působí. V mnoha scénách vidíme pauzy mezi záběry a v nich severokorejského spolurežiséra, který aranžuje scénu a snaží se falšovat a přikrášlovat realitu. Já si rád připomenul nějaká místa, na která se už znovu nepodívám. Poprvé jsem pořádně viděl nového bronzového MEGA-Kima v péřové bundě (hezčí než ten starý, škoda, že tam nebyl od začátku). Připravte se ale na hodně dlouhé záběry, na to, že nejčastější slova filmu jsou "Kim", "Velký" a "Maršál", a na hromadu budovatelských písní (Severokorejci jsou národ s 5. nejhorším hudebním vkusem na světě, hned po ČR, Slovensku, Německu a Itálii). (21.04.2016)

Kdepak, tentokrát cenzoři a dohlížitelé drahého vůdce lidu Severní Koreje ani trochu nepotěšili. Je sice evidentní, že některé záběry a mezititulky byly přidány až dodatečně, ale i tak se jedná o trestuhodné selhání, kde bych se vůbec nedivil, kdyby mělo pro některé korejské úředníky velice nepříznivou dohru. Mělo jít o další propagandistický triumf režimu, jenže Vitalij Manskij pojal snímek jako obžalobu diktatury, která je bizarní kombinací orientální despocie a levičáckého totalitarismu 20. století. Nemusíte umět číst mezi řádky a luštit jinotaje, aby vám z toho, co vidíte, bylo hodně nepříjemně a abyste si spočítali, jaký je ve skutečnosti život v Severní Koreji. Manskij klade záběry tak, aby neustále vytvářel jízlivě sarkastický dojem a aby shazoval pompézní fasádu a odhaloval odpudivou podstatu systému. Tomu, co ukazuje, se dá smát, ale z drtivé většiny vám z toho nejspíš bude smutno. Vedle skvělých scén, jako je např. jízda metrem nebo ukázka naaranžovaných "pracovišť" obou rodičů, se ve snímku objevuje řada míst, které se nepříjemně táhnou nebo jsou opakováním už použitých motivů. Proto se nakonec přikláním k pouhým 3 hvězdičkám a 65 % celkového dojmu. (03.09.2017)

Ta nejlepší adaptace Orwellova románu 1984, jakou jsem viděl. Opravdu, to už snad ani nejde nazývat komunismem, to už je řádově úplně někde jinde. Je to strašné. A ze všeho nejvíc snad ta všednost, ten obyčejný život zachycený v postranních pohledech a záběrech. Na jednu stranu je děsivé vidět masu lidí, kterým je systematicky vymýván mozek, jsou permanentně kontrolováni a ve všem řízeni a kteří žijí jen pro svého milovaného vůdce, který na ně shlíží z milionů portrétů v ulicích, institucích i ve vlastních domovech. Ale něco mi přesto připadalo ještě děsivější. Přemýšlel jsem, co je tak divného na těch ulicích v postranních záběrech... a pak mi to došlo, je to to všudypřítomné ticho (mimo záběry s řízenými oslavami a megafony). Nikdo se s nikým nebaví, nikdo se nesměje (o křiku a zpěvu ani nemluvě). Pak jsem došel lehce k tomu, co mi připadá divného na těch lidech... je to ten nesmazatelný smutek ve tvářích, které se smějí jen na povel. To narušuje jen ten ještě nevinný dětský živel, neklidný v zástupech, usínající při projevech, smějící se směšnému... dokud i jeho systém nesemele. A v tom je nejmrazivější závěr celého filmu: Mysli na něco hezkého. - Na co? - Na něco pěkného. - Já nevím... - Vzpomeň si na nějakou hezkou básničku. - Mám recitovat? Uf. (28.08.2017)