V lúčoch slnka

Ja jsem vdecny za kazdy zaber z KLDR, at uz je realny ci naaranzovany. Tento dokument me ale trochu zklamal. Zaveru filmu verim stejne, jako ze 100g kimci a 70g polevky pokryje potrebnou celodenni davku vitaminu. Presto nabizi spousta podnetu k zamysleni. Co bych dal za to, kdybych se jednou v zivote mohl podivat do teto zeme, aniz by mi nekdo stal za zadkem... (15.12.2016)

Z mlčenlivých záběrů se dá pochytit jen to nejzákladnější. Severní Korea očividně nevzkvétá. Vývoj země, drcený triptychem ekonomických sankcí, nevýkonnosti plánovaného hospodářství a enormních výdajů na zbrojení, se po dvaceti letech překotného růstu téměř zastavil. Celá země jakoby ustrnula v sedmdesátých letech. Mobilizace společnosti je absolutní. Severní Korea je tak militarizovaná a cílevědomá, že vedle ní i Izrael vypadá jako Monako. Příprava na válku proti sice skutečnému a silnému nepříteli, ovšem neochotnému bojovat, odsává veškerý potenciál státu. Tyto kulisy se mašinérie státu pokusila přemalovat obrázkem idylického života typizované severokorejské rodiny. Už po pár minutách je ovšem poznat, že je vše pečlivě aranžované. Nikde není žádná spontánnost, žádná vřelost, žádné soukromí. (Ne)herci se pečlivě hlídají a všichni skrývají nervozitu. Štábu se podařilo natočit i momenty, kdy všudypřítomní ideologové teprve připravovali scénu a instruovali postavy, což dojem absurdnosti ještě prohlubuje. Je to sice důkaz, že Severní Korea manipuluje s obrazem sama sebe v zahraničí, ale to není žádná novinka. O životě obyčejných lidí v KLDR se nedozvíme téměř nic. Režisér si vybral zřejmě nesplnitelný úkol a není proto vyloženě chyba že neuspěl. Přesto mám z dokumentu pocit zbytečnosti. Naneštěstí je obrazového materiálu o téhle zemi tak málo, že se počítá každý pokus. (04.11.2016)

I trochu sofistikovanější software by dokázal vytvořit inteligentnější dialogy, než jaké zaznívají ve filmu. Tentokrát ovšem záměr tvůrců funguje. Při opakujících se proklamacích můžeme přemýšlet, co si skutečně ti lidé myslí. Ani sám režisér to netuší. Manskij říká, že vůbec neměl možnost s rodinou mluvit, i když o ní točil film. Severní Korea je země, kde se lidé smějí, jen když musí. Klanění se Kimům a pěstování nenávisti. Kam se hrabe náš komunistický režim, takový výplach mozků jsme tady niky nezažili. (29.04.2016)

Prvních pár minut mě film vůbec nebavil. Poté se mi dostal pod kůži a donutil mě se zamyslet. Představte si, že vyrůstáte ve státě, ve kterém pro vás musí existovat pouze milovaný maršál. Od raného věku do vás hustí od rána do večera pouze to, že žijete a umíráte pouze pro něj. Neznáte nic jiného. Po závěrečné scéně jsem měl chuť se ožrat. Zlatej Babiš. (28.08.2016)

Nový film Vitalije Manského s českou stopu (koproducenty jsou i ČT a naši oblíbenci Remunda s Klusákem) určitě stojí za to. Sledujeme život jedné severokorejské rodiny: jak večeří, chodí do práce, do školy - prostě normálně fungují. Vtip je ovšem v tom, že to celé nerežíruje Vitalij, ale dvojice úředníků s cílem vytvořit dojem schválený stranou a velkým vůdcem. Kamera ale běží v chvílích korejské režie dál a mi tak vidíme, jak se dětem vysvětluje, že se tváří málo vesele, zaměstnanci málo tleskají a tanečníci netančí dost patrioticky. Je to skutečně zajímavý - místy tragikomický pohled. Dokument má jednoznačně filmové kvality s množstvím kamerových a zejména zvukových prvků, která umožňují si tvůrcům brát svoje dílo zpět a nenechat si vnutit náladu a tempo pouze tím, co je ukazováno navenek. Je to tíživé a mrazivé. Ale čí obraz to vlastně vidíme? Spíše než o konkrétních lidech je to film vypovídající o režimu a o tom, jak chce působit. Vitalij to ví a snaží se blízkost dotvořit detailními jemnými záběry na protagonisty (občas k tomu hrají melancholické housle s piánem). Nakonec nemáte na vybranou a film vám jasně říká, co si máte myslet: jsou to smutní, zmatení lidé, kteří nic jiného než drezuru a propagandu neznají. Jednak nemám rád, když je takhle message filmu podsouvána a jednak si tím nejsou jist. Možná by šlo podobný dokument natočit před pár desítkami let i u nás. Možná že si Severokorejci doma nadávají na Kima stejně jako se nadávalo tady a možná je průměrnýmu dělníkovi politika u prdele, jako je všechno u prdele průměrnýmu Čechovi. Fakt nevím. Pořád je ale V paprscích slunce unikátní zážitek, kterej se hned tak nemusí opakovat. (18.04.2016)