Hlídač č. 47

Zhruba měsíc poté, co jsem zhlédl Renčova Hlídače, jsem se pustil do té nejstarší verze a musím říct, že tohle asi nejlepší důkaz o tom, jak průměrná režie dokáže zabít skvělý námět. Ano, mluvím o Renčovi a jeho režii. Protože tato verze mi přišla mnohem uvěřitelnější i přesto, že musíte zavřít oči nad občasnými divadelními výstupy či vyprávěním děje samotnými postavami, aby se divák ani na sekundu neztratil. To už ale holt tenkrát tak chodilo, takže to jako mínus brát nebudu. Nicméně - herci hrají své postavy mnohem lidštěji než v Renčově verzi, speciálně Marie Glázrová. Hlavně její postava mi právě v Renčově "remaku" přišla zvláštní, taková poddajná, ale tady vidíme, že dlouho podléhala svému chtíči a můžeme se s ní lépe sžít. Zkrátka a dobře, na co Renč potřeboval 108 minut a stejně se to nepovedlo, to Rovenský zvládl za 67 minut a výsledek mě potěšil. 80 %. (10.01.2013)

Překvapivě stále nadčasový snímek, který by si zasloužil pořádnou rekonstrukci (vysílaná kopie je v absolutně strašném stavu). Nejnovější Renčovu verzi neznám, ale původní filmová adaptace v režii Josefa Rovenského překvapuje silnými hereckými výkony (Marie Glázrová je tu fantastická) a atmosféra by se tu taky dala krájet. Vytknout lze snad jen příliš krátkou stopáž (film v několika momentech může působit zkratkovitě), ale nic to nemění na tom, že původní Hlídač č. 47 stojí za to vidět i přes své stáří. (03.07.2021)

Česká kinematografie na přelomu třicátých a čtyřicátých let pilně čerpala z naší literatury, většinou z hodnotných děl. To svědčí o tom, že i film si z velké části kladl vysoké umělecké nároky, které ovšem nebylo vždy snadné splnit, neboť film byl od samého počátku především zábavou a běžný divák přece jen dával přednost méně náročným titulům. Josef Kopta byl znám především jako autor legionářských románů, vytěžených z osobních zkušeností za jeho pobytu v Rusku v době první světové války a Hlídač patří do oblasti jeho děl psychologických, v nichž si všímal člověka, který se dostával do krizových životních situací. Hutné sevřené drama dvou mužů a jedné ženy se odehrává na železniční trati, která je zde chápána jako mohutná osudová řeka, po níž se místo vody valí tuny temné oceli. O to niterněji působí na diváky osamělý a zrazený hlídač František Douša, kterému náhlá ztráta sluchu otevírá nový pohled na svět. Režisér Josef Rovenský navíc využil děsivých zvuků provázejících noční vlaky a povýšil obrazový zážitek ještě o zvukovou dimenzi. Do hlavních rolí byli obsazeni dva přední členové činohry pražského Národního divadla Jaroslav Průcha a Ladislav Boháč, mezi něž je jako osudová femme fatale vsazena Marie Glázrová. V závěru natáčení však věčný snílek a tulák filmovými světy nečekaně umírá. Snímek pak narychlo dokončil Rovenského přítel, režisér a organizátor celého projektu Jan Sviták (film byl vyroben v hostivařském ateliéru FOJA). I přes tyto tragické okolnosti náleží Hlídač k vůbec nejlepším dílům domácí produkce zlatého věku české kinematografie. (06.10.2008)

Několik měsíců před tím, než měl vyjít v kinech (11.2009) a na DVD (01.2010) dlouho očekávaný první remake v dějinách Českého a Československého filmu (režie Filip Renč), jsem si sehnal původní filmový snímek režisérů Josefa Rovenského a Jana Svitáka, na jehož scénáři se podíleli všeobecně známý režisér a scénárista Otakar Vávra a autor knižní předlohy Josef Kopta. To proto, abych měl možnost posoudit, nakolik se podařilo režiséru Filipu Renčovi zvládnout toto dílo z pohledu současného režiséra i mě, jako současného diváka. Dovolím si tedy na toto místo napsat svůj úsudek pouze k filmu z roku 1937 a k posouzení remaku a ke srovnání těchto dvou filmových děl si ponechám prostor v komentáři k filmu Filipa Renče z roku 2008. Snímek z roku 1937 je pro současného diváka, nejenom mladšího ročníku, již poněkud odtažitý. Odtažitý ve smyslu chápání hereckého pojetí té doby a uměleckého ztvárnění. To ovšem neznamená, že by to nějak snižovalo uměleckou hodnotu tohoto snímku. Při sledování je potřeba, aby se současný divák vcítil do chápání lidí (a samozřejmě i diváků) z těch uplynulých dob. Potřeba osobní duševní čistoty a poctivosti (nebo alespoň potřeba vytvoření zdání) byla v té době nanejvýš nutná a žádaná. To v dnešní době už současný občan, a tedy i divák, až tak necítí. Pokud se však dnešnímu divákovi podaří vcítit do chápání a citu našich tehdejších předků, pochopí, že myšlenka "o poctivém a ctnostném životě" musí být i dnes stále aktuální a nanejvýš potřebná a nutná. Bez tohoto pochopení není náš život plnohodnotný. Z toho důvodu si myslím, že tento snímek, byť už je 73 let stár, má co dát i dnešní generaci, která by měla chtít žít poctivěji, ctnostněji. Žít tedy tak, abychom si neměli na konci svého života co vyčítat. Prostě a jednoduše polopatisticky: " S poctivostí a láskou (ne předstíranou a povrchní) nejdál dojdeš". To platilo tenkrát, a platí dodnes. Odkazuji na komentáře: Karlos80 a Marthos (06.02.2010)

Na rozdíl od Renčova podání působí vesnické prostředí v Rovenského verzi přirozeněji. Vesnice žije, což je patrné hlavně v hospodě. Na rozdíl od Renče je i veselo (hrobník v podání Františka Kováříka). Příběh si uchovává patřičnou dramatičnost, i když vztah Zusky a Anny je zpracován nepřesvědčivě, spíš divadelně - Anna (Marie Glázrová) říká "ne", odvrací se od Zusky (Ladislav Boháč) a vrhá se mu do náruče... Přesto i Glázrová dokáže zahrát vypjatou scénu - ve chvíli, kdy se "zpovídá" Doušovi má její hlas patřičný rozsah - od vyhroceného přes laskavý až po rozpolcený. Motiv hluchoty (a nevnímání) je patřičně zdůrazněn právě při této scéně. Zaujme motiv nedělního kostela a hospody - otevírají i uzavírají příběh. Spoluautor scénáře Otakar Vávra. (01.10.2010)