Paisà

Pod taktovkou štúdia MGM a v réžii Roberta Rosselliniho vznikajú citlivé príbehy z osudov 2.svetovej vojny,ktoré sú rozdelené na 6.častí,kde sa odvíjajú smutné kapitoly dejín Talianska,kde jeho obyvatelia prechádzajú rôznymi mestami,pričom v každom z nich sa nachádza americký vojak,ktorý prichádza do styku s rôznymi talianskymi občanmi... Miesta sú autentické,mával som pocit,že sa ma to dotýka,nepríjemné skutočné brilantné vystavanie hlavných point,ktoré s začiatkom s dvojicou talianskej babenky Carmely a vojaka Joea kritickým okom dokazujú,čo sa automaticky stáva,v takomto trende to pokračuje. Najlepšia je štvrtá časť so sestričkou Harriet,ktorá s Massimom v ostrieľanom meste Firenze pod smrtonosnými guľkami zo striel nemeckých vojakov sa snažia každý z nich nájsť svojho blízkeho... Alebo aj tretia so zamilovanými Francesca a Fred... (25.04.2014)

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

Smazání hranice mezi fikčním světem filmu a reálem a natáčení v autentickém prostředí se v poválečné Evropě jistě nabízí a určitě ho filmaři chápali nejen jako příležitost, ale i povinnost. Povinnost zanechat nám svědectví, a to samozřejmě děsivé a zároveň co nejobsáhlejší, protože těch hrůz přece bylo tolik. To s sebou často nese angažmá neherců, strohé výrazové prostředky a distancovanost od postav. Ovšem pro člověka, jako jsem já, je těžké se s tím vyrovnat. Já nechci jen náhledy do osudů nepřehledného množství lidí a dialogy, do kterých se lze zaposlouchat jen výjimečně, jelikož většinou jsou naprosto bez barvy. Je tu pár působivých míst a také hezký hudební motiv, ale jako celek na mě Paisa působí příliš vlažně. Ano, patří právem k (po)válečným kánonům, ale já mám radši, když se kanonizaci trošičku vzdoruje. (24.05.2008)

gudaulin ***** případně říká, že "jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek." Je to asi proto, že válka se dá popsat i smrtí, byť jediného člověka; pak už je to jen násobení, případně mocnění. A možná i proto se právě tady jeví skvělý Roberto Rossellini spíš jako dirigent než direktor, a to spíš při zkoušce než při koncertu. Těžko říct, zda víc než o válku, nešlo Rossellinimu o střet dvou, mentálně nekompatibilních světů, (staro)italského a (novo)amerického, prostého a sofistikovaného, chaotického a uspořádaného. Pomohlo by nám, kdybychom věděli, v jakém smyslu slovo "paisá/ paisano" používá. Pokud si jej osvěžíme: 1. civilista, 2. sedlák, 3. krajan, 4. soudruh, 5, kamarád, pak asi musíme dojít k závěru, že jde o všechny uvedené (Podobně i SoolenJV ****: "Válka je sice všudypřítomná, ale film se více soustředí na obyčejné lidi – partyzány, chudé rybáře, mnichy v klášteře..." - tento výčet je ovšem třeba ještě značně rozšířit...). (29.02.2016)

Realistický pohled na osvobozování Itálie s působivým využitím lokací poničených válkou, největší míry neorealismu je dosaženo v poslední povídce z pádské delty. První a třetí povídka jsou pro mě nejpůsobivější, druhá polovina snímku je však trochu zdlouhavější, hlavně povídka z kláštera vystavěná kolem jednoduché myšlenky. (02.06.2009)