Noc živých mŕtvych

Ak odhliadneme od pár vecí (hrdina černoch, záver, jedna nahotinka, žranie končatín), tak tento film nielen čiernobielou farbou, ale celkovým prevedením bol už v dobe vzniku riadne retro. Hlavne využitie čiernobieleho filmu je geniálne - jednotlivé scény sú úžasne nasvietené, uhly kamier sú šialené a tá čokoládová krv je brutálne atmosferická. Bohužiaľ herci sú dosť amatérski (najmä zombie štatisti) a stredná ukecaná časť by chcela prestrihať. Určite právom kult, ale až tak ma za srdce/mozog nechytil. (05.06.2015)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Presvedčivosť príbehu vyplýva z absencie humoru. Ak sa Peter Jackson diví, prečo sa toľko hororov berie vážne ("robiť tak Hellraisera, Pinheada by som otrepal o múr, až by sa mu tie ihly zapichli do hlavy celé"), odpoveď je prostá - najúčinnejšie je sebarešpektovanie. Čierny humor je síce fajn, no len čo vstúpi na scénu, podráža nohy tomu, čomu má slúžiť. A "Noc živých mŕtvol" je legendou práve preto, lebo sa rozumne vyhýba jacksonovským "zapichovačkám". Ja netúžim vidieť zombi, ktorá obeti najprv predloží menu vo francúzštine a zacituje z neho. Chcem vidieť to, čo Romero ponúka v prvých cca 13-tich minútach (mimochodom, geniálny tieň, ktorý sa objaví na skle predtým, než Barbara vystúpi z auta akoby dával na známosť, že tu nebudeme mať do činenia len s hrôzou, ale i ozajstnou filmárčinou). Film má kultové parametre i z iného dôvodu. Povedal by som, že medzi "Nosferatu" a "Night" nebol žiadny skutočný horor. Najprv Nosferatu, potom dlho nič, resp. roztomilé opusy štúdií Universal a Hammer a odrazu... Ak si po spomínanej úvodnej 13-minútovke neučešete vlasy, zostanú vám stáť na hlave až dovtedy, kým vás na to neupozorní kolega v práci alebo sluha menom Igor. Hudba, anticipujúca Carpenterove tóny Halloweenu a Hmly (videl som verziu na DVD od firmy Oracle z roku 2002) je príliš skľučujúca než aby sa dalo na film pozerať častejšie, ale to je v podstate kompliment, však. Niektoré zábery evokujúce fašistický alebo vietnamský (b je správne) holocaust by pre určitých ľudí mali byť znamením toho, že horor zrejme nebude tak obsahovo vyprázdnená záležitosť. Vďaka Romerovi tu teda máme tzv. absolútny horor, ktorý odnaučí slušnému zvyku chodiť na pohreby. Éra kvetinových detí tu končí a začína éra detí voňajúcich fialky odspodu. Ak po zhliadnutí tohto filmu nebudete mať nočnú moru, potom ste Jack Rozparovač, George A. Romero alebo zombi. PS: Predtým, než sa rozhodnete pozrieť si farebnú verziu, uvážte, že čiernobiely look sa na konečnom sugestívnom pôsobení diela podieľa cca 40 percentami. Film je totiž aj nezastieranou poctou nemému filmu. (01.04.2005)

Kolorovana verzia - Film ktory stanovil mnohe zaklady v zombie zanre tak ako ho teraz pozname, a ktore sa s mensimi zmenami objavuju prakticky v kazdom zombie-horore. V skratke. Nevedno odkial sa objavi virus, ktory ludi meni na zombie. Skupinka charakterovo odlisnych ludi (obsahujuca vsetky potrebne charaktery ako uz vodcu s chladnou hlavou, ci zbabeleho podrazaka) sa nahodne stretne a zabarikaduje sa v opustenom dome, snaziac sa prezit. Gore efektikov je poskromne, ale za to su slusne a aj teraz kadekoho dokazu znechutit. Je pravda ze to nema ten naboj a napatie ako napr. Snyderov Usvit mrtvych, ale treba povedat ze bez tohto filmu by nasi milovany zombici neboli tam kde su.....Suma sumarum, film ktory by kazdy milovnik zombies, ale aj vobec hororov nemal minut. (8/10) (04.05.2007)

Jistě, Noci oživlých mrtvol patří otcovství zombie hororu tak, jak ho známe. Oceňuji pozoruhodnou práci s kamerou a hudbou. Jenže na mě už to vůbec nijak nepůsobí... atmosféru jsem chvílemi nepociťoval žádnou, jinde jen zašlý náznak. Pokud bych měl sestavit svůj osobní žebříček vyčpělých klasik, byla by Noc vysoko. Ani ten konec už to nespraví. Pokračování se mi líbila více. (04.02.2008)