Malé veci

John Lee Hancock je režisérem a scenáristou, který se čím dál tím více stal takovou rutinní jistotou. Stojí za snímky jako Zrození šampióna (nejlepší film v jeho kariéře), Zachraňte pana Bankse nebo Zakladatel. Hancockovy filmy přitom nejsou vyloženě špatné, většinou jsou ovšem v jisté formě sázkou na jistotu, které jsou většinou natočené rutinně bez nějakého většího důrazu na jednotlivé aspekty. Hancock se ovšem nadále ujímá zajímavě znějících projektů, což platí i o jeho novince The Little Things AKA Střípky. Kriminálka, která se odehrává v roce 1990 a duo policistů v něm pátrá po sériovém vrahovi, přičemž mají i dost možná příliš očividného hlavního podezřelého. V hlavních rolích Denzel Washington, Rami Malek a Jared Leto a Hancock stojí i za scénářem. Je tu ovšem menší háček. John Lee Hancock k této kriminálce totiž napsal scénář už v roce 1993. Scénář tehdy napsal pro Stevena Spielberga, který ovšem námět odmítl s tím, že mu přijde příliš temný. Kolem režie se následně motali také Clint Eastwood, Warren Beatty nebo Danny DeVito, žádný z nich se ovšem realizace scénáře nakonec nechopil. Hancock se tak nakonec rozhodl film realizovat sám a dočkal se až v tomto desetiletí, přičemž ovšem scénář Hancock od roku 1993 vůbec nepozměnil. Zasazení filmu do října 1990 tak není úmyslné a následek to má takový, že samotný scénář působí víceméně zastarale, přičemž se to dá brát v dobrém i ve zlém. Na jednu stranu jsou totiž Střípky vlastně fajn retrem, kde hraje dobová muzika, kulisy připomínají počátek 90. let a kriminální vyšetřování probíhá jako v roce 1990. Na druhou stranu ovšem naopak samotná příběhová stránka působí lehce zastarale a potenciál téhle kriminálky tak lehce přizabíjí. Hancock má alespoň v ruce tři výborné herce, kteří se dávno můžou pochlubit Oscarem- Denzel Washington je super, Rami Malek je super a Jared Leto konečně hraje psychopata, který není tolik cringe jako jeho Joker ze Sebevražedného oddílu. Mezi Washingtonovým Deaconem a Malekovým Baxterem navíc fungují paralely- Washingtonův Deacon byl dříve detektivem, kterému se kvůli vyšetřování těchto vražd rozpadlo manželství a utrpěl infarkt a tudíž se pro něj případ stává osobním a trpí vyloženou obsesí, přičemž se mu i zjevují oběti vražd. Malekův Baxter je na druhou stranu relativně mladý detektiv, kterému řádění sériového vraha začíná přerůstat přes hlavu a stejně jako Deacon se pomalu dostává ve své profesi na rozcestí. Deacon tak Baxtera vnímá jako mladší verze sebe sama, které chce zabránit v tom, aby Baxter skončil jako on. Mezi těmito dvěma policisty tak vzniká partnerství, které zpočátku pramení z prosté vzájemné úcty, časem si ale oba chtějí spíše pomoct. Baxter chce Deacona zbavit obsese ohledně tohoto stále nevyřešeného případu, Deacon zase nechce, aby Baxter skončil jako on. Chce vraha dopadnout za každou cenu, na úkor toho ale nechce aby to zničilo Baxtera. I díky silným výkonům Washingtona a Maleka tenhle jejich vztah víceméně funguje, jen zamrzí, že v samotném součtu chybí nějaký větší rozvoj jejich vztahu. Jsou tu též momenty, kdy stejně jako Malek začíná upřednostňovat vyšetřování před manželkou a dětmi a Deacon na návštěvě vidí, že má Baxter šťastnou rodinu, zároveň si ale uvědomuje, že o ní může snadno přijít. Budování jejich vztahu a paralel šlo ale určitě prodat víc. Jared Leto opět sází na své metodické herectví a do role podivína Alberta Sparmy se doslova ponořil. Právě i Letův výkon funguje v tom ohledu, jak divák vnímá Sparmu a jak je jako potencionální vraždící psychopat očividný až moc. Sparma jako by si užíval pozornost detektivů a doslova si s nimi hraje. Už Letovou vizáží, vyjadřováním a provokováním detektivů si Albert Sparma doslova říká o to, že je skutečně hlavní podezřelý. Jenomže přitom všem pořád v divákovi hraje to přemýšlení nad tím, že je přece jen možná očividný až příliš. Sparma tak po celou dobu může fungovat jako člověk, který si jen užívá svojí chvíli pozornosti a zároveň může skutečně v očích diváka fungovat jako viník. Právě v tomhle ohledu ale samotný Hancockův scénář tak trochu zapomíná na to, aby byli strany vyrovnané a aby doslova fungovali obě verze- Že Sparma může skutečně být pouze popichovačem, ale zároveň skutečně vrahem. Hancockův samotný scénář by možná více zaujal právě v 90. letech, aktuálně totiž trpí tak trochu tím, že nemá zase tak čím překvapit a že bohužel kráčí v zavedených vodách. To vše tedy až do závěru, který by divák nejspíš skutečně nevymyslel. Háček je ovšem v tom, že Hancock celou dobu představuje příběh, který by měl skončit ideálně pointou, která odhalí vraha a sériové vraždění lidí ukončí. Jenže pak se v závěru ukáže, že Hancock vlastně točil film o něčem úplně jiném. Netočil tak úplně film o vyšetřování sériového vraha, točil film o vyrovnání se s minulostí a na obsesi Deacona vrhá zcela nový pohled. Je to skutečně nečekané a je to ten finální tah na branku, který ukáže, že Hancockova novinka má skutečně něco přesahového a v jisté míře revolučního. Jenomže cesta k tomu samotnému závěru je trochu protáhnutá a především se definitivně ukáže, že si Hancock s divákem hrál tak trochu nešikovně. Což to samotné kouzlo nečekaného závěru tak tak trochu zabíjí. Srovnávání se Sedm jinak opravdu nechápu- Střípky jsou totiž natočené zcela jiným přístupem, s jiným přístupem k postavám, vizuálnímu vyprávění a s divákem si hrají úplně odlišným způsobem. Stejně tak konfrontace dvou generačně odlišných policistů funguje na zcela odlišném principu a i atmosféra je zcela odlišná. Člověk, který čeká Sedm 2 bude prostě zklamán. Žádnému filmu se nikdy pořádně od premiéry Sedm téhle pecce Davida Finchera nepodařilo přiblížit a Střípky k ní mají opravdu daleko. Hancock je ovšem minimálně v případě Střípků mnohem lepší režisér než si pamatuju- Jeho vedení herců, tempa a napětí je v případě Střípků docela fajn a navíc si společně s kameramanem Johnem Schwartzmanem pohlídali vizuální stránku. Střípky přitom všem dobře pracuji s osvětlením, různými barevnými kompozicemi a samotná expozice mnoha záběrů je v zásadě fakt dobrá. A pak je to kapánek složitější- Miluju hudbu Thomase Newmana. Když ale soundtrack Thomase Newmana není úplně světoborný, je něco prostě špatně. Jeho hudba se k thrillerové atmosféře úplně nehodí a po dlouhý době nemám motivaci si Newmanův soundtrack pustit sám o sobě. V rámci střihu je poté pozoruhodný moment, kdy se téměř 10 minut vede scéna výslechu s Letovým Sparmem a gradaci tohohle výslechu naprosto zkazí střih Roberta Frazena, který na sebe nahází tři záběry za sebou a totálně ničí jejich rovnováhu. Celé to přitom působí jako střih, který by zkazil student střihu na střední škole. Nepůsobí to ale jako úplná práce profíka, který má za sebou několik celovečerních filmů. Jinak je ale střih v zásadě v pořádku a musí se chvílemi ocenit, že na sebe záběry navazují fakt působivě, především když dochází k dialogové konverzaci dvou postav. Je to v zásadě oukey podívaná, která ale očekávání nedosáhla. K nečekanému finále totiž vede tak trochu nevděčná cesta, která se muže opřít o tři úžasné herce, zároveň ale o tak trochu nešikovné dramaturgické vedení, nevyužité podtexty a v zásadě o příliš zastaralý scénář. Hancock má možná poprvé za dlouhou dobu nakročeno k tomu, aby se z něho stál víc než pouhý rutinní režisér, samotné Střípky se ale mezi pamětihodné snímky rozhodně nezařadí. A vlastně velmi pravděpodobně brzy zmizí ze širokého povědomí............ (30.01.2021) (menej) (viac)