Jsme, jací jsme

Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci? Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci. Nejen newyorský teenager Fraser Wilson (jehož chování je pro jeho okolí hodně vyčerpávající) se musí popasovat s novými podmínkami svého já na italské vojenské základně, které bude šéfovat jeho matka Sarah, která se do zeleného souká stejně jako jeho (druhá) matka Maggie. Najde podobnou duši: Caitlin. Brzy pochopíme, že ani jeden neodpovídá heteronormativní společnosti. A proč ne? Nicméně celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla. Taková koncentrace divnosti a jinakosti se holt jen tak nevidí a jednoduše to musí čímsi zavánět. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Od diváka vyžaduje hodně velkorysosti, a to nepíšu pouze o spoustě přebytečných záběrů. Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si umaneme? Chyběly mi přirozené důsledky konání postav, chyběl mi klíč k jejich motivacím. Když to shrnu: solidní mladé tváře bez hereckých zkušeností, queer tematika, evropský nádech, hodně svobodomyslné pojetí. A hodně artové vaty. (14.11.2020)

Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci. Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci. Nejen newyorský teenager Fraser Wilson se v příběhu pohybuje mnohdy jakoby nahodile. Musí se popasovat s novými podmínkami svého já na italské vojenské základně, které bude šéfovat jeho matka Sarah, která se do zeleného souká stejně jako jeho (druhá) matka Maggie. Mladé tváře bez hereckých zkušeností, queer tematika, evropský nádech, hodně svobodomyslné pojetí. Tak trochu čekám něco jako obsahově zneklidňující Euforii. Ale uvidíme. (17.10.2020)

Hodně artové vaty. Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci. Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci, což se mnohým může zajídat. Italský režisér Luca Guadagnino si vydobyl pozici, kdy ho mnozí tematickým zaměřením přirovnávají k významným evropským tvůrcům (například Pedro Almodóvar). Jeho přístup ke queer látkám se dá určitě označit za novátorský. Guadagnino scény obvykle komponuje do vícero plánů, dává si záležet na vzájemné interakci postav, dění z prvního dílu tentokrát vnímáme očima Caitlin. (17.10.2020)

Přístup režiséra Lucy Guadagnina ke queer látkám se dá určitě označit za novátorský, své scény obvykle komponuje do vícero plánů, dává si záležet na vzájemné interakci postav. Chtě nechtě ovšem místy dochází tolerance, od diváka vyžaduje hodně velkorysosti, a to nepíšu pouze o spoustě přebytečných záběrů. Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si umaneme? Z Caitlin a Frasera jsou (najednou) přátelé, blíží se každoroční slavnost, na které se odehraje – vlastně nic. Fraser se od začátku projevuje komplikovaným chováním, což musí být pro jeho okolí vyčerpávající (ovšem i v jeho matce je těžké se vyznat). (19.10.2020)

Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si jen umaneme!? „Jsi hrozně divná. A protivná, co chodíš s Tričkem,“ naráží kamarádka Britney na Caitlin, kterou rozchod se Samem rozhodně nezasáhl. Jenže divní jsou vlastně všichni. Paintballový úvod zase hodně mimo, nicméně je z něj patrné (a nevíme moc proč), že Frasera parta najednou bere. Tolerance (ne)vkusu dostává další pořádný direkt. Dvě z postav se z čista jasna vezmou. Veselka se odehraje ve vile boháčů: opuštěné a bez alarmu. Zato se spoustou možností. A v hodně svobodomyslném pojetí. (19.10.2020)

Tenhle malý kousek Ameriky v Itálii se mi začíná sakra zajídat. Dál je to místy zatraceně vyčerpávající, protože taková koncentrace divnosti a jinakosti se jen tak nevidí. A jednoduše to musí čímsi zavánět. Caitlin si pomocí Frasera vyzkouší čurat vestoje, jeho (druhá) lesbická matka Maggie zase vyzkouší tmavší barvu pleti. A do toho padá listí, fouká podzimní vítr. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám určitě označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla. (01.11.2020)

Rue, hrdinka Euforie, také prchala před vlastním strachem. Prostě tady byla a snažila se nějak přežít. I pomocí chlastu a všemožných drog. Zkažených kusů okolo ní bylo nemálo. Právě z počátku série jsem viděl mezi těmito dvěma projekty nějakou spojitost. Protože i Fraser se od začátku projevuje komplikovaným chováním. Jenže to záhy vyprchalo. Euforie byla obsahově podstatně silnější. Na italské vojenské základně našel spřízněnou duši: Caitlin. Jenže ta má zřejmě do konce života zaracha („Pořád jsem to já,“ snaží se vysvětlit otci) a Fraser je tak ještě protivnější než obvykle. Společně neodpovídají heteronormativní společnosti, jenže aspoň nějaká pravidla by bylo fajn ctít. Věřil jsem, že alespoň Jonathan bude „normální“. Spletl jsem se. Momentálně je to jen o lehkém zájmu, jak to celé skončí. (01.11.2020)

Evidentně další seriálové zklamání. Výbuch konvoje. Koupil to brácha jedné z postav. Ta i veškeré další postavy mluví a já jim nerozumím. Dělají kroky, které nechápu. Holce je 19 let a už je vdovou. V pohodě, hned má náhradu. A právě tak nějak obecně mi chybí přirozené důsledky konání postav. Chybí klíč k jejich motivacím. Proto je to pak obtížné se samotnými emocemi, které ani v případě smrti několika vojáků nefungují. A do toho všeho se zjevuje samotný Fraser, který divně chodí, má zvláštní postavení těla, neumí mluvit, nevydrží chvíli v klidu, vypadá ztraceně. Bohužel to i já. (02.11.2020)

Podivná pohádka na italské vojenské základně se všemi chaotickými radostmi a strastmi, které dospívání nabízí, končí. Zatímco v newyorské domovině byl pro jistého Marka neviditelný Fraser, ve věžaté Bologni je zase pro Frasera neviditelná Caitlin. Vydají se společně na koncert, na cestě ovšem on potkává podobně naladěného fanouška. A u něj i u ní proběhne další zvláštní hledání identity. Společně neodpovídají heteronormativní společnosti, jenže aspoň nějaká pravidla by bylo fajn ctít. V komponování intimních scén jsou tvůrci nicméně citliví a přesní. Celkově mě ale přístup režiséra Lucy Guadagnina ke queer látkám neoslovil. (11.11.2020)