Štyri izby

Veľmi nevyrovnaná záležitosť, s nestabilnou kvalitou poviedok. Sprevádza nás nimi psychopatický Tim Roth, ktorý mi prekvapivo dosť liezol na nervy. Najviac prekvapil rozbiehajúci sa Tarantino, jeho poviedka je najlepšie vypointovaná. Za ním mierne zaostáva Rodriguez. Plusom je, že to ide od najhoršieho po najlepšie, čím gratulujem strihačovi a dramaturgovi k triezvemu uvažovaniu. (06.06.2012)

Prvni povidka byla takova divna, takze za 3*, druha nemela chybu, takze 5*, treti byla povedena az ke konci, ze zacatku nic moc, proto 4* a ctvrta, na kterou jsem se diky Tarantinovy tesil nejvic, me docela zklamala, par kecu o nicem a scenka skopirovana z jineho filmu, takze za 3*. Tim Roth ovsem nemel chybu, takze za 5*. celkove davam 4*. (07.05.2004)

Souhrn velice nevyrovnaných čtyř povídek, odehrávajicí se v pokojích jednoho losangeleského hotelu o jedné silvestrovské noci. Chybějící ingredience 15%, Nesprávný člověk 30%, Malí neposluchové 50%, Muž z Hollywoodu 40% Celkový dojem: 35% (16.12.2008)

Škoda, že první dvě povídky jsou o tolik slabší než kousky Tarantina a Rodrigueze. No dobře spíš by sedělo slovo průměrné, Roth se v nich moc pitvoří a téměř nic se v nich neděje. Naštěstí jsem od nich nečekal žádné zázraky a bral je jako takovou nutnou představovačku než přišla akční smršť s uhlazeným Banderasem a nahláškovaný závěr s ukecaným Tarantinem. Jako Quentinův fanda jsem si poslední kousek vážně užíval, možná stějně jako on sám. Tuna narážek, beztak hodně improvizované monology (pardón monolog) na jeden záběr a bezchybná choreografie. Ta čtvrtá hvězda je prostě za to, jinak ji obhájit neumím. (29.03.2010)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)