Štyri izby

Anders: 40%, Rockwell: 30%, Rodriguez: 50%, Tarantino: 80%. Jediné, čo tu stojí za zmienku je Tarantinova (skoro) one-man-show so skvelými dialógmi, kamerou a meta-námetom (inscenácia scény z epizódy zo seriálu podľa Dahlovej poviedky). Zvyšok nuda (Rockwell), banalita (Anders) a priemerná rutina (Rodriguez). A hej, Tim Roth. Tak ten môže byť rád, že žije tam, kde žije a nie v Severenej Kórey, lebo za takýto výkon by už stál na popravisku. (24.06.2015)

Svět byl před příchodem energického milovníka dobrých i brakových filmů Quentina Tarantina (určitě) jiné a (asi) nudnější místo. I tenhle svižný kousek s řadou vypointovaných scén a nezapomenutelných dialogů si přitáhl velké množství fanoušků. Navíc tentokrát netrpíme na cynismus za každou cenu, ani na přepálenou stopáž, ani na scény tak trochu o ničem. Tarantino a další zajímaví tvůrci se v tomhle povídkovém mejdanu zaměřují na hotelový pokoj, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci. Hotelový poskok Tim Roth navštívil během silvestrovské noci hned čtyři takové, porušil všechna pravidla své profese a ještě se pokusil ze všeho nezbláznit. Čtyři bizarní objednávky, kvalita čtyřikrát jinak. (22.08.2020)

Scénář: Allison Anders, Alexandre Rockwell, Robert Rodriguez, Quentin Tarantino .. The Missing Ingredient *, The Wrong Man *, The Misbehavers ***, The Man From Holywood ****. A Tim Roth, to byl tedy f*ck "výkon".. (10.12.2004)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

Je to sice ohraná písnička, ale protože jsem zjistil, že je docela pravdivá, tak ji ve stručnosti zopakuji - první epizodka připomíná obsahem průměrný studentský film, druhá se nemotorně snaží vygradovat situaci rádoby cool dialogy a nemá co říci, třetí hodně baví herectvím Banderase a velmi zábavným vypointováním až k závěrečné hlášce a čtvrtá je nadprůměrnou scénou z libovolného Tarantinova celovečeráku, zakončená jedním z nejvtipnějších momentů celé jeho tvorby. Něco jako trochu rutinní prohlídka hotelu, kde každé další patro představuje vyšší stupínek režijního nadání - a v součtu to stačí akorát na 3*. (29.11.2017)