Díra

Vykoupení z (vertikální) věznice Díra. A po španělsky. Středobodem je jídlo, respektive vězeňská strava servírovaná zcela netradiční a originální formou. A od toho se odvíjí vše. Obézní jedlíci a vředaři se postí a raději tenhle film bojkotují. Krásný kontroverzní a originální rozměr se tvůrcům podařilo do téhle neotřele šité látky vměstnat. Jen kdyby si film utřídil své nesčetně přebujelé žánrové prvky. Chvíli film zaduje do hororových plachet, pak se ocitáme v dramatu se zjevným sociálním podtextem, filosofuje se, cítit jsou i satirické vlnky, scifi ševelení a vše nepříjemně spláchne artový příboj a několik nedomyšleností. Neznámý režisér s nezapamatovatelným jménem Galdel Gaztelu-Urrutia skvěle navodil syrovost, drastičnost a bezvýchodnost situace. Neustále je někdo umolousaný od krve i exkrementů, kanibalismu se též nevyhýbá, jakmile se ale oprostí od všech nechutností, začne film přešlapovat na jednom místě a nemá se jak pohnout dál. Do klasické formy útěku se vlastně ani nepouští, hlavní hrdina v závěrečné fázi filmu utvoří družbu s černochem, kdy jak dva pablbové jezdí na platformě z patra do patra, rozdávají příděly jídla a fanaticky a nesmyslně oslavují poselství(??) dezertu Panna Cotta, aby (asi) dosáhli kýžené solidarity. Do toho se halucinogenně zjevovali již mrtví vězni. To jsem měl dost. Bylo to nesrozumitelné počínání, taková ta zbytečná snaha mě dostat do klubu náročného diváka. Závěrečná část filmu se mně vůbec nezamlouvala. Dění před ní bylo poměrně zajímavé a poutavé. Sice jsem nechápal, proč se vězňům podstrojují laskominy, úplně zdárně nebylo vyloženo zařazení administrativní pracovnice věznice a jejího psa do cely s hlavním hrdinou a v podstatě se film příliš nezabýval ani tím, kdo vlastně řídí chod věznice a na jakém principu pracuje. Když si vězeň ponechal jídlo, tak v cele mrzlo nebo se oteplilo k zalknutí. Takových originálních nápadů se jistě našlo povícero. Idea (scifi) vězení v totalitním režimu je atraktivní a osvěžující artikl, který divákům nabídl (nevybalancovanou) žánrovou všehochuť a zcela pokažené finále. A jestli se v něm nebudete cítit komfortně, tak tím pádem film splnil svůj účel. 6/10 (07.07.2020)

Homo homini lupus, tak to je fakt objevení Ameriky. Každopádně mi bylo od začátku jasné, že nepůjde "jen" o nějakou sofistikovanější a intelektuálnější variaci na The Cube, ale že budou tvůrci prudit i nějakým tím humanismem a solidaritou a morálkou apod. Ovšem zaříznutí filmu závěrečným donkichotsko-komunistickým bojem za jakési Poselství, jehož smysl mi zůstal utajen, mě dost otrávilo. A to, že představitelka šílené a krvelačné Miharu, jediné postavy která mě zaujala, je v civilu jakási filipínsko-španělská popová hvězdička, mě otrávilo taky. (21.04.2020)

Film přinesl za evidentně málo peněz docela hodně muziky. Co nemohl scénář nabídnout po dějové stránce, to více než dohnal výbornými dialogy. Na tak komorní záležitost jsem se až překvapivě dobře bavil, když to srovnám s téměř nekonečným utrpením u Nabarveného ptáčete... Milovník Dona Quijota, se pustí do boje s větrnými mlýny, aniž by mu došla marnost jeho snažení, to jsou paradoxy. Jinak ten švédský stůl byl úžasný, tak nějak to asi vypadá v nějakém hotelu u moře, když dorazí zájezd nenažraných hovádek, a to ani nepotřebují třistatřiatřicet podlaží. Ten silně nablblý závěr jsem musel chvíli vydýchávat. (20.05.2020)

„Nenapadneš ma hneď. Dnes, ani zajtra. Ale časom sa na mňa začneš pozerať inak.“ Stáva sa mi to málokedy, že neviem, čo si mám o nejakom filme myslieť. Respektíve to, čo si o ňom mám myslieť azda aj viem, no neviem o ňom písať. Stalo sa mi to u Snowpiercer a stalo sa mi to aj u The Platform, ktorá mi ho istým spôsobom pripomenula (hoci naozaj dosť okrajovo a určite The Platform nepozerajte len preto, že sa vám páčil Snowpiercer). Celé sa mi to hrozne páčilo, bolo to nečakané, občas nechutné, občas šokujúce, občas všelijaké iné. A hoci to malo aj hluchšie miesta, občas to strácalo akúkoľvek logiku a koniec, hoci vychádzal z dobrej hrdinovej myšlienky, nakoniec šumel do prázdna. Najlepšie bude, ak do toho pôjdete rovnako ako ja – teda bez akejkoľvek znalosti deja, nepozerajte si fotky a už tobôž nepozerajte trailery. S prižmúrenými očami 4*. (18.05.2020)

Zajímavá myšlenka zpracovaná velmi novátorským způsobem. Tím vším je snímek El hoyo, který Vám tyto atributy nabídne v chladném prostředí futuristické věznice, v němž jeden člověk musí přesvědčit chamtivou většinu, že schopnost rozdělit se vážně platí i v tomto nelítostném prostředí. Jen škoda, že režisér Galder Gaztelu-Urrutia ani na stopáží čítající 94 minut nezodpoví ty nejpalčivější otázky. Ovšem až na tento detail se jedná o "must see" dílo, jež byste si za žádnou cenu neměli nechat ujít. Skvělá práce! (Netflix) (20.03.2020)