Asistentka

Kávovar, kopírka, telefon. Vyhoření po americku. Julia Garner má svěšená ramena i často stažený žaludek, kousá se do rtu, tu a tam něco šeptne a stojí za spoustou neviditelné práce. Čerstvě pracuje jako asistentka, kolegové ji přehlížejí či využívají, hlavně je pak svědkyní permanentně probíhajícího (ne)viditelného sexuálního zločinu. Jedná se totiž o velkou produkční společnost a není těžké pochopit, na koho se tu celou dobu ukazuje. I za jejím neustálým napětím stojí právě obávaný šéf, ač pro diváka vlastně celou dobu nepřítomný. A právě zlo – on samotný i to, co dělá – je skryto za zavřenými dveřmi. V místnosti, kde je ten velký chlapský svět i pořádný gauč, na který se nesedá. Řešení je v nedohlednu (rodiče na dálku a přes telefon nic „nepoznají“ a rozhodně ani nevyřeší, personalista potřebu změny systému necítí, respektive jen tiše přihlíží), celé je to nicméně úsporné, přehledné, pomalé a svým způsobem nervózní. Australská režisérka a scenáristka Kitty Green má za sebou už několik angažovaných dokumentů, tady se strefuje do korporátního kolosu, kdy každý řeší jen to své, za roh se nechce dívat a na ta mizerně placená místa přeci čekají desítky dalších zájemců. Víc pro kritiky než diváky. Přesto silné tři hvězdy. (04.10.2023)

Jeden pracovní den junior asistentky v nadnárodní ale jinak nejmenovaný mediální společnosti, ale všichni tak nějak víme, o koho jde, nebo kde alespoň byla silná inspirace. Asi by si nikdo neřekl, že bude zábava někoho sledovat jak dělá kafe, uklízí v kanceláři nebo řeší "osobní" schůzky pro nejvyššího šéfa. Jenže tady se omývaj blíže nespecifikovaný skvrny na gauči a schůzky se domlouvají s hezkýma aspirující herečkama v luxusních hotelech nebo večer v opuštěnym kanclu. Hodně nenápadný, pomalu plynoucí, působí to strašně obyčejně, ale ve finále je to hodně slow burn a Julia Garner je v tom prostě boží. A ze scény "You have nothing to worry about, you're not his type" je mi na blití ještě teď. (05.05.2020)

„Asistentka,” to je skrátka dievča pre všetko, to jest, v podstate prvá, ešte za tmy prichádza a posledná, tiež za temravy odchádza. Veď predsa pracuje vo vychýrenej, newyorskej, filmovej, produkčnej spoločnosti, pričom na toto miesto sa hlási, povedzme minimálne ďalších aspoň 400 uchádzačiek, a tak by sa nemala vonkoncom miešať do šéfových, vskutku (in)diskrétnych záležitostí, ktoré vystrája za zatvorenými dverami, a tak by mala radšej rovno držať jazyk za zubami, teda pokiaľ je jej vôbec job milý ? Nielenže sedí za kancelárskym stolom, kde občas zdvíha ozaj ťažké telefonáty, najmä šéfkova, nasrdená ženuška, je extrémne úzkoprsá, ale aj trebárs k tomu i poupratuje príslušné miestnosti, keď následne potom ponachádza rôzne predmety, ktoré by tam vlastne ani nemali čo pohľadávať, všakže ? Spojí si 1+1, a vtedy má už naprosto jasnú predstavu o tom, kde je pes zakopaný... Táto pomocníčka, šedá myška, sa ináč volá Jane, a spoznávam ju počas naozaj dlhej šichty, a to konkrétne od samého rána, až do hlbokého večera. Vo firme pracuje sotva 2 mesiace, a pritom sa z nej vykľuje hotová workoholička, ktorá dokonca úplne zabudla na otcove narodeniny, tak je zažratá do roboty, že popritom asi absolútne nič iné nestíha ? Odkedy však dorazí nová asistentka, jej deň sa začne uberať trochu depresívnejším spôsobom, udejú sa presne také udalosti, ktoré istý čas nejako naplno očakávame, a kam až nakoniec zájdu, to nechám iba na divákovi, aby sa o tom sám presvedčil... / Austrálska filmová režisérka, Kitty Green, nakrútila presne ten druh filmu, ktorý je každému hneď nad slnko jasný. Neukazuje všetko, napríklad šéfa-producenta, nikdy neuvidíme, iba Ho počujeme po hlase, kedy vydáva zo seba presne ten strašlivý tón, ktorý protagonistke spôsobí to, že sa jej snáď automaticky vtisnú slzy do očí, aby sme sa pochopili, povie jej priamo do duše, čo neostane bez jej vnútorných následkov. Skrátka, chce docieliť najmä našu predstavivosť, vďaka ktorej využívame mozgové závity na maximum. Väčšinou sa pohybujem po priestoroch budovy, kde sa ani nič také zaujímavé nedeje, skôr úplne bežné, dennodenné, rutinné všednosti na pracovisku, ktoré sú ale okorenené o niečo extra naviac. PS: Harveyho Weinsteina a Miramax, asi určite poznáte, a to môže byť i hlavnou inšpiráciou scenáristky K. Green... ? (24.01.2021)

Studie dopadů toxické maskulinity chytře udělaná bez toho, aby se vůbec agresor v obraze objevil. Kitty Green pracuje jen s dopady jeho manipulativní struktury, kterou kolem sebe vytvořil a pozornost soustředí na osobu, která je stranou dění, dost na to, aby nebyla zasažena fyzicky, málo na to, aby dokázala přehlížet následky. Asistentka chytře pracuje s perspektivou a rámováním, které je někdy velice subjektivní, jindy zase odosobnělé. Ten kontrast vytváří zneklidňující efekt, v něčem vlastně frustrující, protože tam, kde divák žádá detaily, se mu žádných nedostává. A když, tak jde o fragmenty. Některé jemné nedostatky v inscenování a rušivé doslovnosti v jinak enigmatickém pojetí prozradí, že jde o debut, nicméně o debut suverénní. (26.01.2021)

Julii Garner mám díky Ozarku docela rád a celkem chápu na co tady režisérka a scénáristka v jedné osobě "narážela",ale bohužel to udělala pro mě natolik nudným a nezáživným způsobem,že i těch 85 minut bylo hodně.Nevím do jaké míry to ovlivnil můj názor na celý ten MeToo hon na čarodějnice,každopádně vím,že tohle už nikdy nechci vidět znova...40% (24.05.2020)