Havel

Kdo čeká komplexní portrét Václava Havla ve 105 minutách, bude zákonitě zklamán, protože tohle není ten typ filmu. Tohle je totiž taková především náladová záležitost, která záměrně nechává většinu postav bezejmennou a divákovi je nabízí jako nějaké personifikace různých názorů a povah té doby. Havla (mimochodem mám dojem, že ani jeho jméno během filmu nezaznělo) dokonce nenechá s výjimkou četby doznání pronést jeden jediný projev, zformulovat pořádnou myšlenku, nedá prostor žádné jeho hře a ukazuje ho pořád hlavně jako obyčejného člověka, jenž hledá správný životní postoj a zároveň se ten život snaží žít. Jak se Havel měnil a díky čemu a proč se rozhodl stát prezidentem, film ukáže ve zkratce během tří scén s Dubčekem. Protiváhou k tichému Havlovi v úžasném podání Viktora Dvořáka je samozřejmě burácející živel Landovský Martina Hofmanna, Aňa Geislerová mě potěšila tím, jak byla negeislerovská, a režisér Slávek Horák měl zase hodně nápadů, které mu navíc vyšly - hravé, pro někoho příliš doslovné metafory, dusivá atmosféra vězení i humorná odlehčení na těch správných místech... Havlovi se tu nestaví pomník, ale i tak film jeho odkaz oživuje stylově a důstojně. (23.08.2020)

Mohl by už někdo natočit film o normalizaci, kde deset sekund po započnutí "rizikové" scény typu diskuze v bytě nebo oslava v kulturáku nevrazí do dveří zelené uniformy? A kde den co den od roku 1968 do roku 1989 nestojí před bydlištěm hrdinů nenápadné VAZy s podřimujícími příslušníky? Kde se drtivá většina scén neodehrává na podzim, protože klišé o "šedivosti" všeho a všech? Přítomnost mechanismů "dohlížení a trestání" lze přece zobrazit mnohem rafinovaněji. Zde se ale jedná o neuvěřitelně povrchní dílo v čemkoliv, co se snaží popisovat. Film o střídání žen bez sexu. Film o politikovi bez politiky, spisovateli bez psaní a mysliteli bez přemýšlení (vrcholným intelektuálním výkonem filmového Havla je nápad se zprávou V PÁTEK U MĚ DOMA napsanou na krabičce cigaret, scéna trvá nápadně dlouho a celý onen proces je zaznamenáván až podezřele puntičkářsky...koho jiného než Havla by mohlo něco tak úžasného napadnout, že?). Film o velmi konkrétním společenském millieu, kde celou složitou síť vztahů a dohod představuje jediný bodrý "buddy" a filosof, který potřebuje naházet uhlí do sklepa. Film o rebelství proti režimu, kde jediným zobrazeným činem, který vykazuje určitý filmový drajv, pohyb směrem vpřed a proti něčemu (tedy žádné ohrané statické posedávání s perem nad stolem o podpisech či nepodpisech), je sebrání zapomenuté policejní čepice ze střechy auta VB a následný nástup na party se stylovým doplňkem na hlavě. Dřevěnost opakujících se motivů jako bílý papír nebo barvení plotu mlátí dveřmi. Dovedu si pak v kontextu čiré banality, jíž se film vyjadřuje, představit, že na velkolepě pojaté metafory se vstupy divadelní scény do reality je scenáristické duo po právu hrdé, ale bohužel se opět jedná o zcela zbytečný ornament, který nepřináší nic obohacujícího, natož originálního. A to raději ani nezmiňuji, že to měl být film o Havlovi. (05.02.2021)

Nečetl jsem si předem žádné komentáře, ignoroval zdejší bouřlivou diskuzi a... prostě jsem si zašel do kina. A byl mile překvapen. Oni ožili na plátně! Havel se svojí ženou Olgou, panem Dubčekem a dalšími souputníky... přesně tak, jak je coby příslušník mladé generace narozen až pár let po rozdělení ČSFR znám z hodin dějepisu, z knížek, z dokumentů či jiných vyprávění. Říkám záměrně ožili, protože takový pocit jsem hned na začátku během prvních scén měl. Hlavní obsazený herec Viktor Dvořák se ve výsledné podobě na Havla nejen podobal, ale také ho ztvárnil velice hodnověrně, nad očekávání se povedlo, abych nevnímal ve filmu Geislerovou či Hofmanna, ale skutečně paní Olgu, Landovského a dalších, v jejichž společnosti tenhle emocemi naplněný náhled (nejen) do života disidentů v 70./80. letech zde probíhal. Ať už mám k Havlově osobě mírně rezervovaný vztah, chci tady hodnotit pouze svůj dojem z filmu. Oceňuji uvolněné civilní pojetí, Horákův film si nehraje na historický dokument, nestává se ani politickou propagandou, je to vlastně též vyprávění. Vyprávění o jedném umělci, který se rozhodl jít k velkému cíli se společenským posláním, přes těžké překážky, ale bojoval natolik, že se dočkal obdivu v mezinárodním měřítku. Vyprávění v útržcích, v nichž se tvůrci nebojí vždycky funkčně přepnout z velkých dějin na intimní drama. Vyprávění spíše tradiční, ale určitě působivé a s několika hezkými režijními nápady – mimo jiné s momenty, když se Havel i s jinými postavami během různých scén (soudní proces, výslech a pod.) ocitá nečekaně na jevišti, což ještě více podtrhuje, jaké jedno skutečné absurdní drama (ze života autora her tohoto druhu) právě sledujeme... z vůně hospodského piva a temného chládku žaláře až do prezidentské kanceláře, mohl by kdekdo poznamenat. Ale to už zase začíná jiná kapitola. Pokud jde o absenci páté hvězdičky, nemám k filmu žádné vážnější výhrady (možná mohl být i delší a rozvinout víc vztahovou linku mezi "Vaškem" a paní Olgou), jenom v záplavě dalších filmů kolem československých dějin, které nám za poslední roky vznikají jako na běžícím pásu, nevnímám Havla jako něco výjimečného či objevného. 75% (05.08.2020)

Naprosto špatně zpracovaný ten konflikt Havla s totalitou. Nejdramatičtější scéna se mě tam jeví, ta ve které Havel své ženě a milence nad sklenkou vína navrhuje, aby všichni tři žili na Hrádečku, to bylo teda něco. Většina chlapů by takovou žádost asi nepřežila, ale ten film nemá  dusnou atmosféru ani při vysleších, ani dizidentskou náladu nebo atmosféru tehdejší doby a než udělat takový závěr, tak to radši nic. Oceňuji, že zde není Havel nějak glorifikován, protože toho jsem se bál, ale tohle tvůrci zvládli docela dobře. Naprosto perfektní je to s herci. Viktor Dvořák jedinečný, opravdu bylo vidět, že má Havla nastudovaného, zrovna tak Martin Hofmann jako Lanďák se trefil a palec nahoru Aňu Geislerovou i ona Olgu dala dobře. No, dám filmu stejný počet hvězd jako bych dal i Havlovi, tedy 3 s přimhouřenýma očima. (18.01.2022)

Svět se vyvíjí a přináší člověku mnohá ulehčení. V sitcomech máte umělý smích, abyste věděli, kdy se smát. V talkshow se vám rozsvítí cedule applause, abyste věděli, že máte tleskat. A přesně pro vás tu jsou i smajlíci. Kdy za každou větou je třeba udělat smajlík, aby ten druhý věděl, že se jednalo o vtip, nebo že je někdo smutný. Jasně pomocí nějakého žlutého hnusu můžete vyjádřit svou černobílou emoci, nebo tomu druhému sdělit, co si má myslet. Krásně omezeně a doslovně, jak v hollywoodských filmech. Když nemáte co říct, nebo nevíte jak reagovat, nebo když nejste schopni dát dohromady větu, tak tam naserte miliardu smajlíků. Další věc je estetické hledisko, samotné písmo má nějakou svou poetiku, takže když tam naserete kupu toho žlutého kýčovitého odpadu, tak se jen vyznáváte z toho, jak moc si libujete v odpornosti, jak postrádáte sebemenší zábranu, která by vám neumožnila patlat všude ten do očí bijící hnus a nevkus. A ta faleš v tom, ta přetvářka, když nejste v pohodě, nebo něco nechápete, tak se můžete schovat za tu nechutnou směsici xichtů, aby si adresát myslel, že je vše v pohodě, že vše chápete. Navíc smajlíci, když už názvem odkazují ke smíchu, se snaží vzbuzovat dojem jakéhosi pozitivna, když je používáš, tak budeš zaručeně veselý, usměvavý, dobrosrdečný člověk. Obyčejné primitivno hrající si na pozitivno. Asi jako když budeš všude cpát své fotky se zvířátky, aby všichni viděli, jak seš super člověk. Jasně, u dětí smajlíkování brát můžete, ale s přibývajícím věkem z toho čpí už jen ta neschopnost něco sdělit, záliba v kýčovitých obrázcích a přetvářka. Přece když něco napíšu, tak tam nebudu dávat zjednodušující vysvětlivky, jak si to má adresát přebrat, naopak ho musím nechat v nejistotě, do jaké míry jsem si dělal srandu. Bach, Beethoven, Dostojevskij, Rembrandt, největší géniové lidstva, myslíte si, že používali smajlíky? Rozhodně ně. A naopak protipól jejich intelektu tady na stránkách si nějakého smajlíka nacpe přímo do ikonky. Jak tento protismajlíkovský manifest souvisí s filmem? No, rozhodně to zrovna s tímto filmem souvisí milionkrát více, než když tady na dnes již masové, jen okrajově filmové, csfd stejně nějací asi novinkáři hodnotí pouze dle svých sympatií k panu Václavu Havlovi Airportovi. (03.09.2021)