Hviezdy na čiapkach

Málokedy vidím maďarský film. Viem, že Miklós Jancsó je známy režisér a tiež, že jediný film, ktorý som od neho videl, ma nenadchol (A mali 17 rokov). Nemám potrebu hrať sa na filmového fajnšmekra a vyzdvihovať nejaké pozitíva tohto filmu. Skôr mi prišli na um slová, že smrť jedného človeka je tragédia, smrť tisícok je iba štatistikou. Presne ten pocit som postupne nadobúdal počas sledovania filmu. Ku koncu ma už absolútne nezaujímalo kto je kto, a kto v tých nezmyselných zabíjačkách vlastne víťazí. Spokojnosť sa dostavila, až so záverečnými titulkami. (29.08.2019)

Tohle se úplně klidně mohlo rozdrobit na epizodický film, ale v rukou Jancsóa vznikl nadmíru poutavý estetický zážitek, který ukazuje zvrhlost, pokoření i utrpení obou stran konfliktu. Skvělá a dynamická kamera se stává od prvopočátku jednou z hlavních postav filmu, provází diváka vodou, vzduchem, stepí i březovým hájem. Marseillaisa zde zní ve směsi ruštiny a maďarštiny velmi hrdě. Méně hrdě vyznívá vše, co se děje kolem polní nemocnice, která se stává středobodem touhy dobyvatelů, ať již z té, či druhé strany. A sestry se v němém úžasu snaží pochopit, kde se v lidech bere tolik touhy po násilí. (21.03.2021)

Téměř nepřetržitý sled přestřelek, selekcí a následných poprav natočený se stejnou rafinovaností, jakou projevují filmové postavy při likvidaci svých protivníků. Ději dává určitý rámec postava vojáka (patrně jediná, která přežije od začátku snímku do konce), kterého vidíme už v prvních záběrech a jehož závěrečné gesto může být chápáno jako pocta marnému heroismu padlých druhů stejně dobře jako projev úcty všem zbytečným obětem bratrovražedné válečné vřavy. (Ty ve filmu zosobňují především zdravotní sestry, s nimiž Bílí i Rudí manipulují doslova jako s figurkami na šachovnici, v partii, ve které nestranný účastník prohrává vždycky). (10.09.2007)

Syrovost, zrůdná záliba ve vraždění (nebo čistě nudná rutina?), nesmyslnost války, barva a národnost, které znamenají život či (pozdější) smrt. Třeba takový úděl zdravotních sester, čtvrthodinka na marnou záchranu života nebo závěrečné vykročení s Marseillaisou byly hodně silné scény, ale takových bylo v tomto filmu více. Hvězdy na čepicích je výborný (proti) válečný snímek, který se s divákem neštve a předkládá mu demonstrativní hodinu a půl neustálého zbytečného zabíjení a o tom ostatně válka je. Ke spokojenosti nejvyšší mi ani tolik nechybí větší důraz na děj (nebyl zde tolik potřeba) a absence hlavních postav (několik výraznějších se jich našlo, bohužel často brzo padly) jako spíš nepřehlednost ohledně zařazení k národnosti či barvě (chvílemi jsem nevěděl, zda jde o Rusa či Maďara, o Bílého nebo Rudého). (19.06.2012)

Kdeže akčné filmy osemdesiatych rokov, percentuálne najviac mŕtvych na počet postáv vo filme predvádza Jancsó vo Hviezdach na čapiciach. Po Beznádejných a Ticho a krik môže cítiť divák akúsi predvídateľnosť a monotónnosť ako prostredia, tak spôsobu vraždenia pri veľmi podobných sekvenciách. Tento film je akousi zmesou tábora v Beznádejných a vidieckeho prostredia v Tichu a kriku. Keďže sa jedná o voľnú trilógiu, nie je na mieste za opakovanie Jancsa kritizovať, ale ak by sa jednalo o kvadrológiu, repetetívnosť by už bola únavná a občas to cítiť aj v tomto filme. Je príjemné sledovať film, kde si režisér vystačí s hĺbkou poľa a nepotrebuje strihať, keď sa všetko zmestí do jedného dlhého záberu a všetko je prehľadné. Nemáme tu jasného hlavného hrdinu, nemáme tu príbeh, nemáme tu dobro a zlo a nie je nám doslovne podávané, že je to preto, lebo vojna kladných a záporných hrdinov nemá, to je predsa samozrejmé. Celá trilógia akoby vôbec neodkazovala na svoju dobu, neprestriháva sa totiž žiadna akcia z mesta, aby sme si dej mohli časovo a priestorovo zaradiť. Takýto efekt nazývame nadčasovosť. Červení alebo bieli, to je jedno, podľa Jancsa to bola všetko jedna zberba :) (23.04.2015)