Detektív Poirot: Tragédia v troch dejstvách (S12E01)

Hercule Poirot (David Suchet) je pozván svým přítelem, slavným divadelním hercem Sirem Cartwrightem (Martin Shaw) na jeho sídlo, kde se koná malý večírek, při kterém po požití koktejlu zemře místní reverend Babbington. Zatímco všichni si myslí, že byl zavřažděn, Poirot si tím tak jistý není, expertíza dokáže, že v koktejlu nic smrtelného nebylo, později však dochází k dalšímu, velmi podobnému úmrtí...Musím se přiznat, že tento snímek se mi hodně líbil. Zatímco v mnoha jiných poirotovkách bývá zavražděna bohatá osoba, kterou nikdo neměl příliš v lásce, tak tady se jedná o zcela neškodného faráře, který neměl žádné nepřátele a zatímco v jiných příbězích je Poirot první, kdo si myslí, že se nejedná o přirozené úmrtí, tak tady naopak se k němu spíše příklání. Příběh je tak dostatečně atraktivní a napinavý, prakticky až do samého závěrečného rozuzlení. Navíc David Suchet dostal k sobě rovnocenného hereckého partnera v podobě Profesionála Martina Shawa, kterého jsem snad naposledy viděl v Psu baskervillském (1983). Tragédie o třech jednáních je tak velmi kvalitní, místy až divadelní poirotovka, která se svým zpracováním a stylem dokáže vyrovnat i těm nejlepším kouskům legendárního Belgičana. (25.11.2014)

Jeden z nejoblíbenějších dílů. Což je na mě (milovníka starých dílů) co říct! A proč je tomu tak? Určitě kvůli skvělé hudbě, která u nových dílů nebývá pro mě vhodná a často bývá příliš patetická, ne tak tady. Dále určitě kvůli Martinu Shawovi, který na stará kolena ukazuje, že hrát skutečně umí a není to jen Ray Doyle. Dalším důvodem je určitě dobře vystavěný příběh (zajímavé zvraty, hodně podezřelých, srozumitelné informace atd.). A pak určitě také kvůli úplně poslední Poirotově větě, která je top ze všech posledních vět všech dílů - je zároveň neskutečně samolibá, ale ve své podstatě ani trochu, protože je ohromně pokorná a pravdivá. (03.01.2015)

Sice trochu netradiční zpracování, mně nicméně nevadilo. Naopak, závěrečná scéna v divadle, kde se zvedne opona a tam stojí Poirot v celé své kráse, ukolní hlavu a pak se obraz setmí je opravdu fascinující. Velice povedený díl. Jediné, co mě trochu vyděsilo, že na ty vyděračské dopisy za kamny nepřišel sám Poirot (hned jsem tušil, že v tom bude nějaký háček :-) ), naštěstí se to však v závěru vysvětlilo... (26.12.2010)

I kdyby byl příběh sebenepravděpodobnější a sebevyumělkovanější, stojí za to jej shlédnout jednak kvůli Suchetovi, druhak kvůli prostředí. Obojí by bylo na pět hvěz. Nicméně - motiv je příliš nepravděpodobný, ale za to nemohou tvůrci filmu. Úchvatná je scéna na jevišti. Ale poutavost jiných dílů byla pro mne větší, (22.11.2014)

Poirotovky sa mi, napriek iným režisérom a miestami inovovaným režijným postupom, zlievajú do jednej. Pravidlá má pomerne jednoduché: 1. Na mieste, kde sa vyskytne guľatý Belgičan s francúzskym prízvukom bude vždy o jedného menej. Už to, samo osebe, malo byť varovaním pre všetkých zúčastnených. 2. Vyšetrovanie vedie tak, že nikomu nič podstatné nepovie. Často vie páchateľa v polovičke príbehu, no okrem neho a vraha sa nik nič nedozvie. V tejto situácii často pribudne ďalší mŕtvy. Tu je na zamyslenie, či by vďaka vedomosti ostatných o identite páchateľa a vďaka tomu aj istej ostražitosti, nebolo lepšie byť trošku ukecanejší. 3. Na záver sa zúčastnia všetci dotknutí, Poirot urobí morálne kázanie, počas ktorého upozorní na poklesky prítomných a v slovne exbicionistickej a emóciami podfarbenej dlhej reči odhalí páchateľa. 4. Vrahom je takmer vždy tá najneodhadnuteľnejšia osoba. Ak ju niektorý z divákov odhalí vopred, je celý šťastný a nezabudne sa tým následne pochváliť. 5. Toto už nie je pravidlo série, len obligátna poznámka na záver. Škoda, že Agatha Christieová neurobila aspoň raz páchateľom toho naozaj najneodhadnuteľnejšieho: samotného detektíva, ktorý by si takto vybavil svojpomocne nevybavený účet s niektorým grázlom. (23.11.2014)