Jistě, pane ministře

Jestli dostuduji, jestli budu pracovat ve svém oboru, jestli se neodkloním do zabavnějšího koridoru, tak ze mě bude státní úředník. Nemyslela jsem si, že státní správa může být tak zábavná, často je tento seriál zmiňován váženými přednášejícími jako "příklad" či jsou použity citace. Pokud takto vypadá realita ve správě, je to velmi velmi úsměvné,ale taky velmi velmi alarmující. 90% (13.05.2009)

Kultovní seriál vznikl díky Antony Jayovi a Jonathanu Lynnovi, kteří prostředí vysoké politiky důvěrně znali a na scénáři pracovali s pomocí Johna Cleese z Monty Pythonů v druhé polovině 70. let. Pilotní díl seriálu byl přijat s velkým ohlasem, a tak v roce 1979 bylo natočeno 21 epizod, které byly odvysílány na BBC o rok později - a diváci šli do kolen. Seriál se úžasně líbil i premiérce Thatcherové, která u něj dokázala strávit celé hodiny. Pro toho, kdo se chce něco dozvědět o politice, nemá smysl pročítat politologické příručky nebo poslouchat nudné narcistní projevy politiků v televizi, ale je nejlepší shlédnout pár dílů tohohle geniálního seriálu a hned pochopí, jak to v politice chodí. Díky geniálnímu obsazení měl seriál úspěch po celém světě. Za svůj majstrštyk byli Paul Eddington jako představitel slabošského a důvěřivého Hackera a Nigel Hawthorne jako vychytralý manipulátor Appleby oceněni řádem CBE a Antony Jay byl povýšen do šlechtického stavu. Jediný, komu se kupodivu seriál nelíbil, byla britská státní správa, která tohle dílko označila za podlé a přeceněné. Sbírka cen a nejrůznějších vyznamenání, kterou získali tvůrci, by zabrala mnoho místa a o jednotlivých zápletkách a dialozích by se dalo dlouho diskutovat. Pro mě neodolatelná záležitost. Stoprocentní hodnocení. (18.10.2007)

Jde o jeden z nejpronikavějších pohledů do kuchyně praktické rutinní politiky, tj. toho typu politiky, který vyplňuje 90-95% obsahu veškeré praktické politiky ve všech jejích formách (nechci tu opakovat zasloužené komplimenty na adresu tvůrců JISTĚ). Spokojím se jen jedním: že mimo sitcom tu lze mluvit i o vrcholné podobě scény - či řetězu scén - klasického kabaretu.) I v satirické nadsázce jsou patrna všechna kouzla její ukoptěné všednosti. Britský případ je nadčasový také pro ostatní představitelné národní demokratické formy. (Veřejným tajemstvím je, že s některými posuny to platí minimálně i pro autoritativní režimy.). Na druhou stranu si lze říci, že s politikou to nemůže být tak špatné, když si umí sama ze sebe udělat legraci a naopak - kdo zná tento seriál, nemusí zbytečně ztrácet čas četbou stejně plytkých novin a dalších médií naší doby. Je to zábava, která se neomrzí a vždy má co říci a čím povzbudit. (08.02.2008)

Jim Hacker vstupuje do velké politiky a stává se váženým ministrem pro administrativní záležitosti. Má spoustu progresívních nápadů, jak zlepšit chod úřadu, ale netuší zásadní věc. Jeho největším nepřítelem není opozice, ani média, ale sir Humphrey. Tento oddaný úředník státní správy svého milovaného ministra ve všem podporuje, se všemi jeho návrhy souhlasí, ale se vší úctou je formuluje tak trochu jinými slovy. Jelikož se jedná o slova vesměs cizího původu, tak Jim nemá nejmenší tušení o čem se v jeho blízkosti hovoří. Nikdy to však nepřizná a pouze souhlasně pokyvuje. Je to geniální seriál založený na jednoduché myšlence, že politik je idiot zvolený debilním voličem. (08.12.2008)

"Zrušili nám noční směny. Ňákej vůl už zase spustil úspornej program." Inteligentní humor? Kde hledat jinde, než ve Spojeném Království. Suché dialogy v kombinaci s perfektní charakteristikou politické sféry. Nevím, jestli mě má těšit, nebo si mám zoufat nad tím, že se britská politická realita od té naší zas tak neliší. Co se herců týče, připojuji se ke Geminimu a vzdávám čest památce Nigela Hawthorna, ale co by byl sir Humphrey bez svého ministra Paula Eddingtona a samozřejmě co by byl ministr bez osobního tajemníka Dereka Fowldse (třeba by odjel na jinou večeři nebo by viděl materiály, které jsme nechtěli, aby viděl). Stejně tak skládám hold našim skvělým hercům dabérům pánům Němcovi, Preissovi a Vaculíkovi. Pozn 1: Epizoda tuším 20 velmi jasně vysvětluje, proč je Humphrey takový, jaký je. "Kdybych vždy věřil ve vládní politiku, byl bych nadšeným zastáncem privatizace i znárodňování..." Pozn 2: autorem titulkových kreseb je Gerald Scarfe, tvůrce animovaných částí Pink Floyd: The Wall. Takže vám přeju úspěšné a veselé "namočení do morálního rozměru." A teď mě omluvte, mám naléhavý vzkaz v komunikačním centru... (24.02.2007)