Chicago

Kde jen jsou, a kde jsem já/ proč není tu Žoržík, ta má kikina/ to si mám rajtovat na vlastním malíku?/ Ti prevíti jsou na sletu buzíků!// Vítej na srazu buzíķů/ oh Mamma mia, já taky jdu/ zahrajou mi asi pěknou muziku/ na tom srazu buziků.// Kde je ten sál, ten synemárt/ tam schází dnes se naše parta part/ budeme si lízat vodku z pupíka/ jak sluší se na buzíka// Dej sem klysma, já musím srát/ a místečko tak pro hochy udělat/ pak pobryndají mě svým egem po triku/ ti čistí i ti co frčí na piku... Političtí korektoři nechť si písmeno zet zamění s déčkem. A já si jdu heterosexuálně zachlastat, zakrkat a zasmrdět při sledování těch fotbalových budíků na mistrovství světa v pomádování, když už jsem si včera získal odpustek od stařeny společným sledováním této velice žhavé hitovky. Mejk piss, not vár. (14.06.2018)

Americké milé překvapení z počátku tisíciletí - zhruba tak se jeví CHICAGO, muzikál, který je ve všech ohledech srovnatelný se svými již zklasičtělými globálními i americkými předchůdci - starší MY FAIR LADY a mladší WEST SIDE STORY. Nikoliv náhodou i zde má libreto a scénář jasnou ideovou páteř, kterou je pokrytectví a protekcionismus americké přerooselvetovské společnosti dvacátých let a její kletby, srovnatelné s dnešní AIDS: prohibicí. Kompozice, připomínající šroubovici DNA, dává zdánlivě pomalému ději nečekaný spád, a tak ani přehršle pěveckých čísel výrazněji neretarduje v zásadě prostinký děj. Jako zjevení působí výkony protagonistů: Zeta Jonesová jako protřelejší a o poznání inteligentnější z obou posléze se spojivších polodancingových, poloklubových div lehké Múzy, Zellwegerová, zdánlivě prostší a o to ve své herecké kreaci rafinovanější a přesvědčivější a překvapivě neusedlý, srovnatelně dynamický a ve své charismatické úplatnosti a nemravnosti strhující právník Richarda Gera, do kterého by to opravdu nikdo neřekl. Text z éry Watergate nikoliv náhodou evokuje nadčasovost tématu a souzní např. s Mooreovými dokumentárně publicistickými filmy naší doby; rub amerického způsobu života je to vůbec vůdčím předmětem děje. Suverénní zvládnutí a slazení všech složek filmu stejně tak jako gejzír vynalézavých scén (poprava vražednické Maďarky, novinářské loutkohry, Gerův paralelní step při falšování deníku Zellwegerové postavy) dále zdůrazňuje a utvrzuje dojem, že i v tomto případě máme co do činění s pozoruhodným nadčasovým dílem globálního dosahu. (02.11.2008)

Slušná záležitost, snažící se moderním způsobem lehce navázat na staré klasické muzikály. Myslím tím éru slavných amerických muzikálů (prosím nespojovat se sajrajtem CZECH MADE provenience). Třicátá léta se svým jazzem a nstupujícím swingem byla co se týče umění skvostná. Hudba té doby je naprosto dokonalá a připočteme-li k tomu módu, art deco design atd... dýchne na nás ta správná nostalgie. Čas nádherných limuzín, parních vlaků, mrakodrapů, New York, Broadway.... Tvůrci velmi schopně tuto esenci pocitů a vůní do snímku zpracovali. Chicago je u mně naprostě skvěle fungující retro. Klobouk dolů před choreografií i zpěvem hlavních aktérů. Tohle bych do nich nikdy neřekl a byl jsem velmi mile překvapen. * * * * (02.07.2012)

Do Chicaga som sa nepúšťal dlho, hlavne z dôvodu miernej nedôverčivosti voči muzikálom. Asi som ešte nevidel tie lepšie kúsky. Rob Marshall ma ale presvedčil, že jeho dielko určite patrí k muzikálovému nebu. Okúzľujúce herecky spievajúce trio, očarujúce farby, texty a hlavne osviežujúca nádielka humorne ladenej kriminálky počas letnej páľavy. Spomedzi cca 10tich piesní mi nesadli asi len dve a to je riadny úspech. To, pomalší stred filmu a ešte pár pomerne trapnejších scén je všetko, čo môžem filmu vytknúť. 85%. (18.07.2007)

Já muzikály nerad, tedy až na výjimky. Chicago ovšem ode mě výjimku nedostane. Na rozdíl od Moulin Rouge, jenž se odehrává dějově asi o 35 let dříve, ale přesto je hudební aranžmá (skvěle) přizpůsobené modernímu divákovi, tady v Chicagu tvůrci tvrdošíjně (a asi i vcelku logicky) setrvávají u jazzové hudební složky, no a v tom je právě ten zádrhel. Jazz mě asi jako jediný hudební žánr zkrátka nikdy neoslovil a ani neosloví. Ale abych jen nekritizoval - taneční scény jsou skvělé, obě hrdinky tančí a zpívají naprosto precizně, ani bych to do nich neřekl. Výborná je i choreografie, samotný příběh není překvapivý, ale originální je právě jeho muzikálové pojetí. Nicméně na Oscara bych to já osobně neviděl. Bohužel. (15.10.2003)