Šepoty a výkřiky
Viskningar och rop
Cries and Whispers
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrajú:
Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Anders Ek, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen, Georg Årlin, Ingmar Bergman (rozprávač) (viac)VOD (3)
Obsahy(2)
Karin a Maria sa po rokoch vracajú do rodného domu za smrteľne chorou sestrou Agnes. Rodinné spomienky a prichádzajúca smrť vyplavujú z hlbín minulosti dlho premlčané hriechy a na povrchu obnažujú vzťahy, zbavené súcitu, plné pretvárky, kalkulu, lží a ľahostajnosti. Vzájomne odcudzené sestry nedokážu ani pri smrteľnej posteli nájsť k sebe cestu odpustenia a odhaľujú iba neláskavý rub citov. Táto komorná dráma o rozpade základných ľudských hodnôt čerpá zo severskej dramatickej tradície a je vrcholným súhrnom autorských tém a režijných postupov Ingmara Bergmana. Vizuálne riešenie filmu, za ktorý Bergmanov dvorný kameraman Sven Nykvist získal Oscara, vychádza z citácií klasických diel výtvarného umenia a zo sugestívnosti pôsobenia farieb, ktoré evokujú základné pocity a vzťahy príbehu. (RTVS)
(viac)Recenzie (165)
Podle mého názoru Bergman v tomto díle spojil veškeré dosavadní znalosti a názory na ženskou psyché a v podobě vykreslení čtyř ženských postav je zde stoprocentně zúročil. Spojil tak problémy sesterského odcizení (Mlčení) a na druhou stranu psychické závislosti na druhé osobě (Persona). Kamera (samozřejmě Nykvist) zde natáčela v červených odstínech, což dodává filmu absolutní ženskost. Muži jsou ve snímku pouze vedlejšími postavami (pouze rodinný lékař zde vzhlíží dojmem, že by mohl razantnímu ženskému světu odolávat). Herecké výkony jsou absolutně fantastické a herečky (zejména Thulin) zde vzbuzují dojem potlačované sexuality. Její scéna převlíkání a následné sebezraňující praktiky nám mohou evokovat novější „Klavíristku“, ale troufám si tvrdit, že zde to působí vyváženěji. Zkušený tandem Ullman-Thulin zde doplňuje jedna z prvních Bergmanových dvorních hereček Harriet Andersson a Kari Sylwan. ()
Jak komplikované můžou být vztahy čtyř žen-tří sester a služebné.Syrový pohled na duši bolavou,koketnickou,nenávistnou , závislou i milovanou! Červená barva,která vše násobí je na místě! ()
Psychicky hodně náročné, ale za ten nádherný konec to stálo. ()
Červené tapety, červené koberce a potahy, tahle agresivní, krvavá barva vévodí všem interiérům-červené jsou i zatmívačky. Bergman prý řekl, že červená tvoří nitro duše. Všechny ženy (všechny v bílém) mají pomalé a zadrhávající pohyby, takže převrhnutá sklenička či rychlý průchod místností působí jako exploze. Hodně scén je tu extrémě protahovaných a život je ukazován jako odumírání, smrt je cítit všude a nejsme ušetřeni ani mučivého boj s ní. Po prohrané bitvě přchází kněz se svími prázdnými frázemi zatím co Anna (která jediná umírjící přinášela útěchu) pietně mlčky sedí v rohu místnosti. Pěkná kritika církve. Je to film i o vnitřním životě, sestry které se nedokáží umírající Agnes přiblížit jsou konfrontovány s vlastnímy nežitými životy. Tenhle tísnivý film není na oddechové sledování (ostatně jako většina Bergmanových děl) protože až příliš vtahuje do bezůtěšného děje. ()
Nejvíc hrůzostrašnej film vůbec. ()