Šepoty a výkriky

Asi málokto sa odváži na plnú hubu povedať, že nuda a nedočkavosť môžu ísť ruka v ruke s čírou zúfalosťou. Banálne sa stáva závažným, lebo v obidvoch prípadoch sa jedná o psychiku. Bohatí tiež môžu trpieť nedostatkom lásky a nehy. A začať si rezať vagínu. Nebyť jeho film podľa knihy, poviem, že konečne vieme, kde sa inšpiroval Haneke. (04.01.2018)

Předně musím říct, že ačkoliv je mé hodnocení pětihvězdičkové, není stoprocentní. Tento film disponuje naprosto dokonalou první částí, která způsobila, že mé srdce začalo krvácet a brečela jsem kvůli ní asi čtvrt hodiny. A ne jen takové to obvyklé zavzlykání a pár ukáplých slziček, opravdu hluboký, vnitřní pláč. Předčasné umírání ženy na nemoc je téma, které se mě bytostně dotýká a to, jakým způsobem to téma režisér pojednává, je shodné s mými vzpomínkami. Nekomentovaná, agonická smrt bez úsměvů a prohlášení o tom, jak se dotyční těší na lepší svět. Ne. --- To, co se děje zhruba od 45 minuty, už se nese v jiném duchu a tam už zaujímám jenom roli pozorovatele, nikoliv toho, kdo to celé prožívá, jako u první části. Pořád to zůstává velmi dobrým filmem, ale nemám ten dojem, že by se mě skleněný střep někde dotknul. I kdyby jen nepatrná smrt. ♥ (06.02.2011)

"Jsi už velkej kluk, tak by sis nějakýho toho Bergmana dát mohl." Sám sebe jsem povzbudil a s vidinou pouhých 90 minut jsem toho Bergmana pustil. Neříkám, že jsem ve výsledku umíral nudou, to opravdu ne. Má to zajímavou atmosféru a v mnoha momentech jsem vnímal inspiraci ruským literárním realismem (a to já rád). Na druhou stranu jsem však nedokázal necítit určitou pózu podobenství, která čiší především z těch střihových přechodů na tváře hlavních hrdinek, což celému zážitku v mých očích dodávalo na takové umělecké prkenosti, kterou jsem nedokázal přijmout jako zcela upřímnou. Chápu, že high class umění takhle mnohdy prostě vypadá a kinematografie není výjimkou. První setkání s Bergmanem tedy nepovažuji za úplný debakl, ale cestu si k němu budu určitě muset hledat dál. 4/10 (12.08.2017)

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. (04.02.2015)

Ingmar Bergman ukazuje svoje mistrovství, a to jak ve smyslu režie, scénáře, tak především pak ve výběru herců. Harriet Andersson jako umírající Agnes je neskutečně přesvědčivá a vy jí uvěříte každou bolest, kterou by jako rakovinou prolezlá mohla mít. A do toho všeho neskutečné obrazy, které prostě nečekáte. Tohle je silná ukázka autorského mistrovství. (25.08.2015)