Šepoty a výkriky

Jednoduchá myšlenka v enormně účinném a palčivém podání, jak to uměl opravdu jen Bergman. Retrospektivní forma umocňuje psychologický náčrt postav a brilantní herečky skoro nepotřebují mluvit, aby nám sdělily výchozí myšlenky nebo symbolickou hodnotu scény. Vzhledem k dopředu odhadnutelné pointě, o níž vypovídá v podstatě celý film, nelze řadit Šepoty a výkřiky na vrchol režisérovy obsáhlé tvorby, ale v neomezeném vyjadřovacím světě kinematografie si stále zaslouží své výsadní a důležité postavení... (17.02.2016)

Ohlušující šepot a nehlasný křik. Taková je duše nešťastného introvertního člověka, taková je duše Ingmara Bergmana a jeho žen. V jeho a Nykvistových obrazech jak od Caravaggia tu dokáže i naprostý minimalismus působit nečekaně epicky, a na krátké ploše a v pár dialozích a náznacích prchavě zachytit komplexní vztahy a pocity. Depresivní odtažitost však převládne, jak mezi postavami, tak mezi filmem a divákem. 8/10 (14.05.2022)

Ty Bergmanovy ženy, to je nádhera...vnější i vnitřní. Jedna z velkých životních pravd nás učí, že člověk začíná přemýšlet o životě teprve ve chvíli, kdy se setkává se smrtí. Najednou je na vše pozdě, narychlo se sbírají poslední, někdy extrémně bolestivé, střepy minulosti. Zoufale se slepují, aby ty naše rodinné vztahy přece jen nějak vypadaly, alespoň navenek, jako naše honosné sídlo a červený pokoj, jenž jakoby zhmotňoval naší povrchnost a nabubřelost, navzdory vlastním citům, které se tak silně snažíme potlačovat, až nakonec vyjdou napovrch ve formě, kterou jsme si vůbec nepřály. My, noblesní dámy, Agnes, Karin a Maria, jo ještě jedna prostoduchá služka, jež tu ztělesňuje to vrchností marně hledané a od sebe záměrně odehnané lidství...snad také ono štěstí, které nám přinášejí některé líbezné okamžiky, jenž by mohly trvat navěky, v tu chvíli cítíme silný pocit štěstí uvnitř sebe sama, hřející nás na prsou. Bergman opět řádí, dokonale využívá barevného obrazu a formou fantastické stínohry a pomocí retrospektiv, které vyžadují zvýšenou divákovu pozornost, nám na zlatém podnose přináší rozkrájené duše čtyř žen, od prvních minut nás rmoutí a trápí tím, jací jsme my lidé slabí a směšní. Krásný to film, i když na plný počet u mě není. (21.07.2018)

Pán režisér Bergman u mňa nikdy nebol akousi srdcovkou. Majster réžie, ktorého uznávali a uznávajú ešte slávnejší tvorcovia, je pre mňa mimo misu. Zatiaľ. Jeho charakterové štúdie postáv, mali pre mňa vždy jeden problém. Neprenikali do môjho vedomia a svedomia tak, ako to rejža chcel. Som tým pádom čudný, nechápavý. Skôr iný. A presne tak isto beriem aj ja Ingmarove filmy, nie čudné, len iné. (11.11.2020)

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)