Pan Tau

Film o stárnoucím, nerudném a ve stereotypech uvízlém herci, kterého proslavila role v seriálu Pan Tau. Takže fikce na druhou. Pro Pana Tau mám slabost od dětství. Toto ale není snímek pro děti. Spíš psychologický film s komediálními prvky a lehce mysteriózním závěrem. Nedivím se, že po více než dvaceti letech s ikonickou postavičkou měla trojice Polák-Hofman-Šimánek potřebu tento epilog natočit. A v rámci posunutého žánru byli úspěšní. (26.12.2023)

50% — Jako dítě jsem příhody Pana Tau měl rád. Když se pak objevil tento film, již jako čerstvě dospělý jsem jím byl v zásadě zklamán. Dnes, po třiceti letech, na něj koukám zase trochu jinou optikou. Předně mám pocit, jako by se všichni tři zásadní autoři (Hofman, Polák, Šimánek) tímto filmem loučili, a to nejen s postavou, se kterou žili téměř čtvrt století. Ota Hofman zemřel za pár měsíců po dokončení filmu, Otto Šimánek za tři roky (a jeho filmografie za tu dobu obsahuje pouze dva televizní filmy), Jindřich Polák žil sice déle, ale po tomto filmu má na kontě už jenom Kačenku a strašidla. Jedná se tedy nejspíš o jakési bilancování zmíněných pánů, čemuž odpovídá i několik sestřihů z předchozích dílů, zařazených do filmu. Potom ani nepřekvapí, že tento Pan Tau je určen spíše dospělým, než dětem. A že je tak trochu „autobiografický“. Tau tentokrát nepomáhá primárně dětem, ale zestárlému herci, který byl kdysi slavný právě díky ztvárnění jeho postavy v nesčetných filmech a seriálech a který nyní hraje pouze v jakési pofidérní divadelní hře, utápí svou hořkost v alkoholu a je v zásadě nepříjemný na své okolí. Nastaví mu zrcadlo a pomůže mu zmobilizovat všechny jeho vnitřní jak fyzické, tak psychické síly, takže se herec Karásek opět stane tou hvězdou, kterou kdysi byl. Filmový Pan Tau je tedy spíše takovou nahořklou nostalgickou podívanou, definitivní tečkou za tímto fenoménem. Bohužel tím přišel o podstatnou část svého kouzla a hravosti, které se alespoň mně na něm vždy líbily. Tím spíš, že pohádka, kterou filmaři s panem Tau natáčí, vypadá příšerně. Rozumím tvůrcům, že se k tomuto kroku odhodlali, ale tento film bude těžko patřit k mým oblíbeným. (01.09.2020)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Zvyšuju hodnocení na 4 hvězdičky. A má to vlastně jednoduchý důvod. Stárnu. :-D Respektive, čím jsem starší, tím mám tenhle film radši. V mládí jsem čekal pohádkový příběh a dostal vlastně existencionální drama. I trochu metafyzické. Těžko to můžou docenit lidé bez životních zkušeností a obzvlášť bez těch negativních. Střet dvou světů...dvou filosofií, dvou názorových proudů, ale vlastně i střet dvou různých věků. Je možné si zachovat sny, ideály a fantasii mládí i v pokročilém věku? Nebo je nutné přijmout život s jeho zklamáními a nedostatky a zahořknout, stát se ironickým rejpalem, plným sarkasmu a vnitřní zloby? A tato myšlenka je zde nejen obsahem jedné narativní roviny, ale přechází i do natáčeného filmu...můžou zlí mimozemšťani (byť zvárněni Dagmar Patrasovou) zničit to, co z nás dělá lepší lidi? Naše sny, přání a touhy? A je možné znovu tomuto naivnímu optimismu a těmto kouzlům uvěřit, i když náš život byl plný zklamání a nezdaru? Je to film, pro lidi, kteří i přes svůj pesimismus nemůžou přestat věřit, film pro sentimentalisty, a i jim je určen samotný pohádkový závěr filmu. Ve spoustě lidí se dá najít dobro. Člověk jen nesmí přestat nikdy věřit na zázraky. Skutečně se totiž dějí. Kolem nás, každy den. (27.12.2021)

Smutná tečka ke kdysi tak zbožňované postavě pana Taua. Atmosféra nadpřirozena zde vyjma snad až hloupého konce úplně chybí. Film o stáří, který dětem nebude nic říkat a dospělým připadně ztěží uvěřitelný, bude už navždy hyzdit filmovou tvář pana Taua. Nejlépe by bylo, kdyby nevzniknul, takto ho ovšem beru jen jako nevydařenou poctu Ottu Šimánkovi...30% (18.12.2007)