Pan Tau

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Tak jako pan Tau, tak zároveň i představil Otto Šimánek se tímto snímkem loučí s diváky. Výsledkem toho je tento Pan Tau spíše již pro dospělé než pro děti. Sledujeme postupný odchod ze scény hlavního hrdiny, který naoko připomíná život každého končícího herce. Výsledkem je spíše melancholická atmosféra, která se přece ještě houpe na vlnách humoru, jenž pana Taua provázel po dvě desetiletí. Není to už pohádka, nýbrž rodinný tragikomický film, který rozesměje a zároveň deprimuje. Pro dospělého diváka je to ovšem krásný film. Polákova režie je znát a o to ještě více vliv Západního Německa, což bylo právě u Polákových filmů zvykem. K tomu jsou vybrány překrásné lokality: stará Praha, Červená Lhota, to nádherné náměstí v Jižních Čechách a Vysoké Tatry se Štrbským plesem. Poutavý příběh odcházejícího herce je zasazen do natáčení jeho posledního filmu, do postavy, kterou se proslavil. Jeho poslední film je inspirovaný Jamesem Bondem a Lucasovými Hvězdnými válkami, aby obstál proti zahraniční konkurenci, a tak tu už nechybí natáčecí scény s horkovzdušným balónem, hořícím letadlem či létajícím talířem. Loučícímu herci znepříjemní natáčení i dopravní nehoda či závratě spojené se stářím, a tak blíže poznáváme, jak to asi u filmu chodí. [5089. hodnocení, 69. komentář, 59%] (11.12.2020)

Tak netuším jaký úspěch to mělo u dětského publika, ale tak nějak se mi nezdá, že by byl velký. Je sice hezké, že konec zůstal trochu otevřený, ale nejmenším dětem tam jistě chyběla klasická kouzla. Pro mne, jako dospělého diváka, to bylo rozloučení důstojné. I když, jaképak rozloučení, prý se něco chystá na rok 2020. (13.06.2018)

Pan Tau není zrovna mou oblíbenou postavičkou, ale tento film je úplně jiný šálek kávy. Je to příběh herce, který hrál celý život pohádkovou postavičku, ale jeho vlastní život zrovna žádná pohádka není. Chlastá, je starý, všechno ho bolí a vůbec ho to na tom světě nijak nebaví. Má dceru i vnoučata, ale je protivný, neoblíbený. Do toho vstoupí při natáčení jeho dvojník, dublér, který má život rád a je veskze optimistou. Ten ho pak znovu naučí žít. Příběh je zpočátku dosti smutný a hlavně velmi realisticky podaný. Pak se to trochu vylepší, ale lidskost zůstává a ta mne bavila až do konce. Hodně mile mne překvapil "antihrdina", který znovu hledá cestu, kterou při rozesmívání dětí tak nějak ztratil. Šimánek není jen pan Tau, ale především dobrý herec. 80% (28.12.2014)

Takové sentimentální rozloučení s panem Tau. Pan Tau je nejen českou filmovou a seriálovou legendou, s níž i já jsem strávil dětsví a při sledování tohoto filmu mě nutně na mysl přicházely všechny ty nejrůznější epizody pana Tau, které jsem kdysi sledoval. je to nicméně opravdu sentimentální rozloučení, zvýrazněné zvláště tím motivem stárnutí a zahořklosti. Celkově však nijak zajímavé, odráží se v tom filmu tehdejší nadšení československé společnosti pro vesmír - film by se klidně mohl jmenovat i Konec starých časů, vezmu-li si název z Menzelova filmu té doby. Střet starých řádů s novými. (01.04.2009)