Pan Tau

Pan Tau není zrovna mou oblíbenou postavičkou, ale tento film je úplně jiný šálek kávy. Je to příběh herce, který hrál celý život pohádkovou postavičku, ale jeho vlastní život zrovna žádná pohádka není. Chlastá, je starý, všechno ho bolí a vůbec ho to na tom světě nijak nebaví. Má dceru i vnoučata, ale je protivný, neoblíbený. Do toho vstoupí při natáčení jeho dvojník, dublér, který má život rád a je veskze optimistou. Ten ho pak znovu naučí žít. Příběh je zpočátku dosti smutný a hlavně velmi realisticky podaný. Pak se to trochu vylepší, ale lidskost zůstává a ta mne bavila až do konce. Hodně mile mne překvapil "antihrdina", který znovu hledá cestu, kterou při rozesmívání dětí tak nějak ztratil. Šimánek není jen pan Tau, ale především dobrý herec. 80% (28.12.2014)

Chobotnice z II. patra, Lucie, postrach ulice či právě Pan Tau. To jsou asi nejpopulárnější rodinné filmy a zároveň komedie, které tato dvojice vymyslela, byť toho na má na kontě samozřejmě daleko víc. Hlavně seriál o kouzelném pánovi s buřinkou dal vzniknout dodnes mnoha legendárním scénkám od těch s V. Menšíkem či J. Sovákem nebo i J. Kemrem. Tento film by mohl být důstojným rozloučením, ale jako by spíše cílil na dospělé a starší, kteří dříve Taua sledovali, ale vyrostli. Film totiž není pohádkovým a rozhodně není komediálním. Spíše nostalgickým a leckdy smutným. Herec, který hrál oblíbenou postavu hledá ztracené sebevědomí, protože si nevěří a řadu scén nezvládá. Navíc o něj není valný zájem. Rozsvítí to až jeho double. Ta závěrečná pointa se skutečným Tau je spíše takový hodně nostalgický závěr pro milovníky záhad a hlavně pohádek a dobrých konců. Tau totiž přece nikdy nemluvil, neměl psa a rozhodně ne kudrnaté vlasy. A že by se opíjel? Zůstává ve mě pocit, že si tato postavička, kterou já sám v dětství měl rád, zasloužila lepší tečku. (28.11.2022)

Velké loučení velezkušeného produkčního týmu za celou nesmrtelnou sérií pro odrůstající diváky. Zázemí filmového natáčení, zakonzervované lokace předlistopadové Prahy s přídavkem Tater jako centra mimozemské civilizace. Velké výkony Šimánka, Vávrové, Kratiny, rozloučení s hvězdným dětstvím Žanety Fuchsové. (27.12.2014)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Takové sentimentální rozloučení s panem Tau. Pan Tau je nejen českou filmovou a seriálovou legendou, s níž i já jsem strávil dětsví a při sledování tohoto filmu mě nutně na mysl přicházely všechny ty nejrůznější epizody pana Tau, které jsem kdysi sledoval. je to nicméně opravdu sentimentální rozloučení, zvýrazněné zvláště tím motivem stárnutí a zahořklosti. Celkově však nijak zajímavé, odráží se v tom filmu tehdejší nadšení československé společnosti pro vesmír - film by se klidně mohl jmenovat i Konec starých časů, vezmu-li si název z Menzelova filmu té doby. Střet starých řádů s novými. (01.04.2009)