Noc klavíristy

Socialistickou budovatelskou pospolitost padesátých let nahradila postupně privatizace tohoto monopolu – vše pod zocelující rudou vlajkou. Zatímco ta první odrážela válečnou zkušenost a jako taková byla srozumitelná a pochopitelná, byť její ideologizovaný umělecký obraz, založený sociálněrealistickou estetikou, dosud působí úsměvně, kouzlem nechtěného (a v druhé řadě děsí), druhý model, přežívající do současnosti, v níž se prolnul s tzv. politickou nadstavbou, působí mdle jako kdejaký pohled do denního tisku. Vleklá expozice tohoto všeobecného přiživování, otevírající film, byť završená zločinem, o nějž mu jde především, tedy zákonitě nudí a zoufalé herecké výkony normalizačních atrap těmi stojatými vodami nepohnou. Vše se promění, až když se objeví (při vší úctě k Brouskovi) Voska a Medřická. S Voskou, byť spoutaným koktavým scénářem, totiž promlouvá i jiný jazyk, než jakým vládnou předešlí účastníci (nebo spíše: jaký jim vládne), a to nejen jazyk odcházející kulturně vzdělané generace, ale i hudba, byť jí se zde trestuhodně nedostává příliš prostoru. Tehdy se pomalu začíná rodit i drama a kdo neusnul, se může začít dívat. (04.03.2017)

Moc hezky vystavěný příběh. Ačkoliv není moc co odhalovat, divák se nenudí. Herecký koncert především Otakara Brouska. Normalizační čs filmy jsou i dobré. Nechtěl bych v té době pracovat ve stavebnictví a dělat třeba jen setinu toho co inženýr Kratina, to jim všem musela po premiéře zhoustnout káva. (27.07.2019)

Průměrná česká detektivka bez čehokoliv zapamatování hodného, kladem je jistě absence ideologického podtextu, tak běžného pro tuzemskou žánrovou produkci té doby, tím ovšem výčet kladů víceméně končí... Amatérský detektiv pana Vosky je postavou ze staré školy, noblesní a elegantní, ta ovšem v detektivce z normalizovaného Československa působí trochu jako by se tam octla omylem... (22.07.2017)

"Dneska není tak důležitý peníze vydělat, jako vědět, kdy a komu je dát." Tak to máme uplácení, podvody, rozkrádaní majetku v socialistickým vlastnictví, nějakou tu vraždičku a jako zlatej hřeb zvědavýho klavíristu. Musím se přiznat, že světová kinematografie musela před příchodem mistra Tůmy hrozně trpět, protože si snad ani neuvědomovala, jakej je nedostatek vyšetřujících klavíristů. Tuto mezeru Tůma zaplnil a svým lidským přístupem jasně dokázal, že tudy cesta z průměru nevede. (31.12.2021)

Na tomto filmu vlastně nacházím vše, co mám na československém filmovém dramatu obecně rád... dobrý příběh s napětím i atmosférou, v pozadí společenský obraz doby, propracovaná psychologie hlavních postav, vynikající herci a nechybí ani působivá hudba, kterou tentokrát složil Karel Svoboda. Viděl jsem ho několikrát a ani jednou mě nezklamal, byť s odstupem času drobné nedostatky či místy ne zcela naplno využitý potenciál (který nejspíš může pramenit z doby vzniku?) postřehnout lze a po 5ti letech od prvního zhlédnutí mu tu původní slabší pátou hvězdičku odebírám. Přesto nadále Noc klavíristy považuji za zdařilý snímek, v němž nad kriminální zápletkou dominuje psychologické drama dvou mužů, kde protipól k podvodníkovi dohnanému vydíráním k radikálnímu činu tvoří zajímavá postava osamělého „prvorepublikového“ klavíristy, zcela nehodného do aktuální doby, který se proti všem zvyklostem pouští do napínavého pátrání na vlastní pěst. Jindřich Polák přispěl do kriminálního žánru po westernové Smrti v sedle a akční Hře bez pravidel s odstupem další dekády už minimálně potřetí a opět trochu jinak... komorněji, ale působivě. Režimem často omezovaný Václav Voska dal do svého noblesního výkonu i velký kus samého sebe, Otakar Brousek ztvárnil naprosto přesně hroutícího se muže s nejistou proměnou na rafinovaného zločince a pokud se divák soustředí zejména na výkony těchto dvou výrazných herců, je díky nim a Svobodově hudbě s krásným klavirním sólem Noc klavíristy pěkným dramatickým zážitkem. [85%] (10.01.2022)