Spomienky z Afriky

[5/10] Produkce: Sydney Pollack /// Scénář: Kurt Luedtke podle pamětí Isaka Dinesena /// Kamera: David Watkin /// Hudba: John Barry /// Nepůvodní hudba: W. A. Mozart /// Oscar: Sydney Pollack (nejlepší film), Sydney Pollack (režie), Kurt Luedtke (scénář), Stephen B. Grimes, Josie MacAvin (výprava), David Watkin (kamera), John Barry (hudba), Chris Jenkins, Gary Alexander, Larry Stensvold, Peter Handford (zvuk) /// Nominace na Oscara: Meryl Streep (herečka), Klaus Maria Brandauer (herec ve vedlejší roli), Milena Canonero (kostýmy), Fredric Steinkamp , William Steinkamp, Pembroke J. Herring, Sheldon Kahn (střih)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (19.12.2011)

Skvělá hudba, docela dobré záběry z přírody (ale je jich v poměru ke stopáži málo) a roztahaný ucouraný slaďák, který se nečekaným zvratem v závěru pokouší dojit hektolitry slz. Některé části filmu jsou v poměru k realitě 2:1, čili ještě pomalejší, než život. Málo se vytěžilo z postavy prospěchářského manžela a jiný záporák vlastně ani ve filmu není. Ubrat hodinu a zhustit děj, mohl to být skvělý film. (12.09.2013)

Mě film nedostal z jednoho prostého důvodu. Redford se nemohl zamilovat do ochechule Streepové. Takže, když to vezmu z mého pohledu, jsem Redford, všude kolem mě lvi, divoká zvířata a barevní, a najednou přijede nehezká Meryl a já se zamiluji?! Asi takhle to nefunguje, tedy žádná jiná ženská v dohledu nebyla, ale Redford je Redford a dejte mu tam Megan Fox. A pak přidám na hodnocení. Pochvalu zaslouží krajinářská kamera, nepříliš propírané téma černého kontinentu a občasné přívětivé navození romantické atmosféry. Při tom všem má film přepálenou stopáž. 60% (26.04.2012)

Další z řady zdlouhavých filmů, který mě moc nezaujal. Chvílemi jsem přemýšlel o větším hodnocení ale ke konci mě film přestal bavit úplně. Nejvíce se mi zde líbila výborná hudba Johna Barryho a úchvatná kamera ale co se týká filmu ,tak tam už to z mé strany bylo horší. Už příběh samotný mě moc nezaujal a i když mám rád jak Meryl Streep tak i Redforda zde mi jejich výkony nepřišly nijak strhující a jejich vztah mě nechal úplně chladným a bylo mi víceméně jedno co se s nimi stane. A to by se u takového filmu stávat nemělo. (31.08.2008)

Vzpomínky na Afriku částečně potvrzují autotematičnost filmů Sydneho Pollacka, jejichž žánr se mnohdy stává i ústředním tématem. V Tootsie vidíme herce Dustina Hoffmana převlečeného za ženu, jak hraje herce převlečeného za ženu. Ve Třech dnech Kondora hlavní hrdina pročítá stovky špionážních příběhů tak dlouho, až se stanou součástí jednoho z nich. Ve Vzpomínkách na Afriku sledujeme romantické drama, které operuje s emocemi natolik střízlivě, že spíš vypráví o romantickém dramatu, než by jím samo bylo. Navíc právě vyprávění příběhů je jedním z dominantních motivů. ___ Film je natočen jako vyprávění, které má de facto několik začátků a samo sebe si uvědomuje jako vyprávění podle pravidel, které lze porušovat. Vzpomínky na Afriku tak nejsou tradičním epickým příběhem, který by podal přesnou představu o životě skupiny lidí během delšího časového období, ale řadou za sebou jdoucích vzpomínek vypravěčky ve voice overu, která události cíleně vynechává, představa o čase je pro ni de facto irelevantní a pokud určité narativní prvky nepovažuje ze svého hlediska za dostatečně zajímavé, prostě je nesdělí. ___ Úmyslně zcizující efekt vyprávění ve vyprávění tak recipientovi umožňuje potenciální identifikaci s dokonale inscenovaným prostorem, nikoli však s postavami uvnitř něj. Právě tato zvláštní diskrepance mezi vyprávěným a zobrazovaným však ve spojení s výsadní pozicí prostoru jako dalšího hrdiny zaručuje Vzpomínkám takřka nezaměnitelné postavení v žánru exoticko-romantické epiky. Fakt, že romantický motiv je sice dominantou hrdinčina vyprávění, ale ne filmu samotného, umožňuje přenášení významů na jiné prvky (modifikace organizace prostoru, vztahů mezi postavami, reakcí na tytéž podněty atp.). ___ Vzpomínky na Afriku jsou tak přes víceméně banální zápletku (hrdinka se v rámci „sňatku z rozumu“ provdá do Afriky, s manželem se rozejde a zamiluje se do charismatického lovce, který je však příliš svobodomyslný pro trvalejší vztah) mnohovrstevnatým filmem, který implicitně sděluje mnohem více, než se na první pohled zdá. Navíc věrohodně a bez příkras zachycuje ztrátu nevinnosti Afriky s příchodem západních kolonialistů počátkem dvacátého století, ačkoli nepříjemné informace podává spíše okrajově a ani na okamžik citově nevydírá. Ostatně motiv popření všední každodennosti na úkor eskapického vyprávění příběhů je dalším z těch, který z osudů postav nakonec proniknou do struktury filmu, jenž kromě důmyslného narativního systému nabízí i jedno z nejvíce fascinujících zachycení podoby afrického kontinentu na plátně. Bez kýčovitých zjednodušení, prostě jen nádhernou, divokou a nezkrotnou zároveň, rámovanou v dlouhých panoramatických záběrech a s táhlými tóny podmanivé hudby Johna Barryho v pozadí. (20.01.2008)