1990: Bojovníci z Bronxu

Jo, je to klasicky osmdesatkovy becko. Dnes spis pro zasmani (ne vsak posmech).. napr. kecupova krev, nebo akcni sceny obecne jsou mimoradne roztomile. Stejne jako napad, ze v blizke budoucnosti bude vudce motorkarskyho gangu z Bronxu jezdit na guzzine... (nic proti MG, to by bylo na delsi diskuzi, ale myslim, ze zasveceni chapou) :-) Jo a taky samozrejme tricka zastrkany do jeansu..., to byla tehdy modni povinnost a evidentne ji tvurci prenesli i do zminene blizke budoucnosti. Coz se v realu nastesti nepotvrdilo... (13.10.2012)

No postapokalyptický béčka to je moje, ale tohle bylo i na mě moc, ještě bych přežil, že to je kravina a záporáci tam jezdí na bruslích, ale když sem musel celej film koukat na toho hlavního borce, kterej měl na sobě nějaký kozačky, těsný džíny, koženou vestičku s obřím výstřihem a při každý příležitosti se tam šíleně vyprsil a šel do boje, kterej v jeho podání byla neohrabaná kašpařina, tak mě to ujistilo, že víc jak 1* si to fakt nezaslouží, a to ani když se tam sekaj hlavy (30.04.2009)

Představiteli hlavního hrdiny Trashe, Marku Gregorymu bylo v době natáčení jen 17 let, takže mu lze jeho kreace v kozačkách odpustit. Zatímco Castellari si snad mohl všimnout, jak šíleně v těch botách chodí a vypadá. Z "bojovníků" mám rozporuplné pocity, je to samozřejmě z hlediska filmového umění, zvláště pak scénáristického, hereckého či produkčního, otřesná selanka. Nicméně mám pro tyhle úlety slabost a fascinuje mě, jak se tihle taliánští maséři kýče prostě sebrali, odjeli s pár kámošema a kamerama do New Yorku a ve dvou ulicích na předměstí a na pláži pak natočili sci-fi. Protože, když to člověk uváží z tohoto úhlu, není to tak zlé. K tomu dostaneme úžasnou trashovou barvami hrající kameru, pár ucházejících béčkových nápadů a výborný nic neřešící závěr. (09.12.2009)

Dlho som vedel, ze jestvuje sovietska odpoved na Ramba s menom Odinocnoje Plavanije, a ze Orson Welles hral v horore Malpertuis som tiez dlho nevedel. Teraz som sa vsak az dozvedel, ze jestvuje ultradementna talianska odpoved na film Utek z New Yorku s Kurtom Russellom a Donaldom Pleasencom. Par slov k filmu : hrozne kulisy, priserne dialogy, Mark Gregory nepredviedol dohromady nic a nema drsnactvom na Russella. 20 % (14.07.2015)

Pomadmaxovská postapo béčka tehdejší doby si hodně zakládala na stylu. Nebylo v nich důležité, kde jste bydleli a čím jste se živili. Hlavní bylo, že jste měli ten nejstylovější oblek, makeup nebo účes a tu nejhustší káru. Bojovníci z Bronxu sice výjimečně nekopírují Mad Maxe, ale spíše Hillovy Válečníky a Carpenterův Útěk z New Yorku, nicméně dávají usilovně najevo, že mají styl, už od úvodních titulků, které si libují ve fetišistických detailech kérek, kožených rukavic, cvočků a chráničů. Gangy ovládající postapokalyptický Bronx roku 1990 (v 80. letech šlo o budoucnost) se od sebe pochopitelně liší stylem oblékání a specifickými dopravními prostředky (od motorkářů vystrojených jak zákazníci Modré ústřice, přes bruslaře po jeskynní mutanty) a také používanými zbraněmi a způsoby boje (členové jednoho gangu při rvačkách například stepují). Bojovníci z Bronxu působí tak trochu jako výstřední muzikál bez zpěvu, v němž se postavy před kamerou neustále seskupují do směsných, předem nacvičených formací a póz. I pouhý příjezd na setkání dvou gangů tu musí proběhnout ve velkém stylu. V jedné takové úžasné absurdní scéně sledujeme několik minut záběry motorkářů seřazujících se postupně do tvaru W (evidentně odkaz na Hillovy Warriors). Kamera pečlivě snímá detaily obličejů, vestiček a motorek i těch nejméně důležitých komparzistů (když se vám je podaří nabrat z řad reálných Hells Angels, tak je musíte na plátně řádně prodat). Do toho dramaticky bubnuje živá kapela, která náhodou byla na místě natáčení a režisérovi přišlo cool ji zapojit do děje. Členové gangu si dlouze vyměňují pohledy, bubnování dramaticky vrcholí, ale scéna prakticky žádné vyvrcholení nemá. Motorkáři si akorát vymění pár slov a pak se zase v poklidu rozejdou. A přesně takový je celý film. O ničem, ale má to styl! Děj je nesmírně imbecilní a nesmyslný, ale po formální stránce je to svým způsobem fascinující podívaná. Castellari tu opět předvedl, jak umí skvěle pracovat s širokoúhlou kamerou. A reálné lokace tehdejšího Bronxu vypadají přesvědčivě zpustle (byť ne vyloženě postapokalypticky). Až člověka zamrazí, jak to tam v 80. letech vypadalo. (21.04.2018)