Smrť a dievča

Pravda. Na minimálním prostoru a pouze se třemi herci. Ostatní se od mistra můžou učit. Tak trochu mi to připomnělo mladší drama Přiznání (2001) režiséra Richarda Linklatera. I tam se zdánlivě všední povídání změní na snůšku krutých skutečností. V Polanského dílku nicméně sledujeme ženu, kterak v osamělém domku připravuje večeři pro manžela. Ostražitá Paulina mlčky v duši dennodenně vzpomíná na nepříjemnosti spojené s diktátorským režimem. A ty se uprostřed noci rozhoří překvapivě naplno. Její muž je totiž vážený demokrat a právník, který má vyšetřovat zločiny minulého režimu. A byla to láska k němu, která jí uvrhla do cel tajné policie. Do cel, ve kterých byla za zvuků Schubertovy melodie opakovaně znásilňována. Co se musí stát, když se sadistický kat nyní spolu s manželem objeví u jejích dveří? Temné drama si výtečně hraje s divákem a pekelný soukromý soud může naplno začít. Legendární provokatér Roman Polanski opět bourá i ty nejzákladnější životní jistoty, nezapírá svůj divadelní původ a libuje si v detailech (kalhotky poslouží jako roubík). Herecky překvapí zejména pro mnohé netypicky obsazená Sigourney Weaver (sám jsem tuhle dámu docenil až po letech), svou hereckou genialitu opět rozehraje Ben Kingsley jako domnělý viník. Vřelé doporučení na nejen osamělé večery. (01.01.2010)

Zpočátku lehce fádní a staromódní konverzačka v kulisách připomínajících divadlo, nástěstí po chvíli začne atmosféra houstnout - auto se zřítí ze skály, na hlavu padne první rána, nožičky se přivážou k židli a pusinka se zacpe... Propocenýma kalhotkama. Herecké výkony v čele s úžasnou Sigourney hrají ve filmu prim, scénář solidně udržuje pocit nejistoty ohledně (ne)viny vyděšeného Dr. Mirandy a tedy i ohledně možného šílenství Pauliny... Pozitiva však berte s rezervou, téměř každý moment filmu by mohl být lepší, sofistikovanější, drsnější, klidně i úchylnější. Čtvrtou hvězdičku na misku vah háže až výborná závěrečná katarze. 7/10 (01.03.2013)

Tak tohle bylo hodne vostry. Po nakejch 15 minutach se dej presune do baraku a tri herci rozehrajou hodne drsny drama. Misto Wilsona by tu sice moh bejt nekdo lepsi, ale on je stejne vedlejsi postava, tak to je fuk. Hlavni pozornost na sebe strhava naprosto dokonala a misty pekne drsna Sigourney a tentokrat musim pochvalit i Kingsleyho, na Sigourney sice nema, ale podava hodne solidni vykon. Na filmu je taky fajn, ze clovek do konce nevi, jesli ma Sigourney pravdu nebo ne a konec je taky zajimavej. Uvazoval jsem i o 5*, ale nakonec dam jen hodne solidni 4*. (03.02.2008)

Hysterie Sigourney sluší. Ačkoliv má zbraň a bojuje s démony, nyní to jsou démoni v její hlavě, žádný Alien. Film ale není o nic méně dramatický a bolestný. Psychická labilita herečce srší z očí a do poslední chvíle nevíte, jestli ten chlap, kterého mlátí a kterému nacpala vlastní kalhotky do úst jako roubík, je tím doktorem, který ji kdysi mučil a zda-li si skutečně zaslouží popravu z jejich rukou. Tak nějak jí to přejete. Ano! Je to on. To musí být on. Ale ten jeho pohled, tak zmatený a nevinný. Nevím o co jde, říká. Žádný šokující závěr se neodehrává. Skončí to tak, jak všichni čekali. Doktor je jen chudák, který kdysi na chvíli získal moc na druhými. A je odsouzen zůstat chudákem nadále. (12.05.2008)

I drama může být být silným filmem. Předpokladem ovšem je schopnost vnímat víc než vnějškovou skutečnost. Mnohdy inflační bouřlivost vnějších efektů akčního nebo dobrodružného filmu rovnomocně nahrazují časté záběry-detaily do tváří protagonistů, vyhraněná, zvraty a gradacemi naplněná fabule, následně i námět a scénář a posléze režie a herci, kteří tak velkou zátěž dokáží na úrovni zvládnout. Určitě se jedná o jednu z nejnesnadnějších, ne-li vůbec nejnesnadnější výzvu pro každého velkého herce. Zdar je doprovázen jakousi niternou samozřejmostí divákova zážitku, z níž se ovšem v žádném případě nevytrácí směs napětí, očekávání a vychýlení, daného mírou meznosti zobrazované situace i příběhu jako celku. Jakkoliv nechci oslabovat sílu a hloubku Kingsleyho výkonu, není možné ani zapomenout na výkon třetího do party - Stuarta Wilsona. To nejpodstatnější na filmu ovšem nejsou ani mistrovská kamera, ani rafinované gradace děje včetně rámující koncertní scény, ale téma samo. Otázka akceptovatelné míry váhy trestu a pomsty, limitů šance na spravedlnost oběti, která získala možnost být trestající rukou osudu, nikoliv rutinního kolečka policejně justiční mašinérie. Lustrační trauma české společnosti činí tuto okolnost zvláště palčivou. A takto vyvolaný nemilosrdný zážitek zvláště nezapomenutelným. (30.03.2008)