West Side Story

West Side Story patří mezi nejslavnější muzikály všech dob, kdy jeho popularitě výrazně pomohla i filmová adaptace z roku 1961. Ta získala celkem 10 Oscarů a vstoupila do historie jako jeden z nejoceňovanějších filmových muzikálů všech dob. Jejím fanouškem se stal i Steven Spielberg, který chtěl 40 let natočit muzikál a to právě nové zpracování West Side Story. Píše se rok 2021 a jeho West Side Story se po odkladech způsobené pandemií konečně dočkává svého uvedení. Nová verze West Side Story se přitom kvalitami zcela vyrovná původní adaptaci.   Steven Spielberg za svou kariéru vyzkoušel praktický každý žánr (chybí mu pouze western, který by měl přijít na řadu již brzy). Válečné filmy, horory, dobrodružné filmy, sci-fi i životopisná dramata. Za ta léta přitom nepřišel o své mistrovské audiovizuální vypravěčské schopnosti, což platí i u nového zpracování West Side Story. Ta se zásadními změnami v zápletce nepřichází a nejvýraznější změnou je fakt, že postava doktora je zde nahrazena jeho ženou Valentinou, kterou ztvárnila Rita Moreno, která se již objevila v roce 1961 v roli Anity a získala za ní Oscara. Příběh je ovšem jinak zcela věrný původnímu muzikálu a Spielberg jednoduše natočil muzikál, který v mnoha ohledech dokáže evokovat původní adaptaci, jde ovšem pořád o moderní a i díky tomu energičtější zpracování. Spielbergovi sice při jeho aktuálních 74 letech táhne na 80 let, o svou energii ovšem očividně nadále nepřišel.   Spielbergovo West Side Story skutečně působí jako vysněný projekt. Projekt, který si jeho tvůrce neskutečně hýčkal a snažil se ho dovézt k dokonalosti. Jde o mistrovské dílo, které Spielbergova dvorního kameramana Janusze Kamińskiho předvádí v největší formě za poslední roky. Jakmile totiž Spielbergovo West Side Story započne, začnou znít známé hudební motivy Leonarda Bernsteina a do toho se v průběhu objeví všechna ta překrásná práce s barvami a osvícením, je jasné, že diváka čeká neskutečný vjemový zážitek, který od začátku zaujme i dobovou výpravou, kostýmy a především tím, že se ukáže, že je díky rasismu či násilí West Side Story zcela aktuálním dílem i pro 21. století. A i proto nové zpracování zbytečným filmem.   Už původní West Side Story přenáší příběh Romea a Julie z italské Verony do ulic New Yorku 50. let. Spielbergovo uchopení je poté plné energie, v těch správných momentech ovšem jeho West Side Story dokáže fungovat i jako shakespearovská tragédie. West Side Story z roku 1961 má dodnes neskutečné kouzlo, přeci jen ovšem nevyhnutelně působí trochu zastarale a nové Spielberovo zpracování bude pro moderního diváka v podstatě vděčnější. Má výhodu i v tom, že je její 100-milinový rozpočet rozhodně vidět a v podstatě komorní příběh dvou znesvářených gangů a prokleté lásky díky tomu působí velkolepě. Klíčové je ovšem to, že zde je Spielberg jako tvůrce v největší formě za posledních 20 let a do svého vysněného projektu dává naprosto vše.   V muzikálových vodách nezkušený Spielberg se postará o několik povedených hudebních čísel. Celé Spielberogo West Side Story je v podstatě složené z perfektních záběrů/sekvencí, které fungují díky Kamińskiho schopnostem za kamerou a pochopitelně i díky schopnostem samotného Spielberga. Skvělá dobová výprava, parádní střih dvojice Michael Kahn a Sarah Broshar. Jednotlivé momenty mají parádní gradaci, neskutečnou energii a vyvolávají pocit, že líp to prostě nešlo.  Jakmile dojde na hudební čísla v tělocvičně či na policejní stanici, nemůže být pochyb o tom, že Spielberg se v neobydlených muzikálových vodách zabydlel solidně.   Skvěle přitom vypadají nejen velkolepá vystoupení, ale i osobní momenty. První osudové setkání Tonyho a Maríe má ten správný nádech toho, že se Země zastavila a v pohybu zůstal jen vyvolený člověk, který někomu padl do oka. Na jednu stranu je Kamińskiho dokonalost už v jistém ohledu nezajímavá, na druhou stranu ovšem Kamiński ovšem zkouší právě nové hrátky s osvícením či stíny a v součtu v zácpě všech těch nádherných filmů předvádí jeden ze svých nejpůsobivějších výkonů za delší dobu.    Spielberg si ovšem pochopitelně klasicky ohlídal i casting. Především obsazení Rachel Zegler, která nejen, že skvěle zpívá, ale i výtečně hraje a do svého výkonu v roli Marie dává naprosto všechno. Tahle debutující herečka má před sebou velikou kariéru a má na to se jednoho stát velkou hollywoodskou hvězdou. Ansel Elgort je poté velmi fajn, krom dvou stěžejních momentů ovšem nedostává příliš herecké příležitosti. Krom ústřední dvojice ovšem skvěle funguje i obsazení vedlejších rolí. Za role Bernarda a Anity v adaptaci z roku 1961 získali George Chakiris a Rita Moreno herecké Oscary, jejich náhradníci David Alvarez a Ariana DeBose jsou ovšem též skvělí. Především DeBose předvádí ve stěžejních momentech až vyloženě děsivý herecký výkon a předvádí pověstná šťastná rozhodnutí v případě Spielbergových castingů. Těch pamětihodných výkonů je ve filmu ještě víc a Rita Moreno je ve své nové roli též výtečná, Zegler a DeBose si ovšem celý film kradou pro sebe. Důležité je ovšem to, že všichni ovládají zpěv i tanec.   Realizace moderního zpracování ovšem dává smysl i proto, že některá témata West Side Story dokáží reflektovat současné problémy, West Side Story pořád nepřišlo o onu klasickou muzikálovou nadsázku, témata o rasismu a přeci jen zbytečném násilí ovšem přeci jen dokážou nejspíš s aktuální společností rezonovat. I proto West Side Story nemusí fungovat jen jako splněný sen jednoho tvůrce, ale právě i jako film, který vzniká v ideálním čase. Spielbergovo West Side Story není jen Spielbergovým splněným snem, ale naprosto funkčním novým zpracováním muzikálové legendy v tom nejlepším audiovizuálním kabátě. Spielberg a Kamiński spolu vytvořili audiovizuálně obsahově i obrazově silný zážitek, který má skvělé obsazení, famózní hudební čísla, dechberoucí vizuální zpracování a především nadále výtečného audiovizuálního vypravěče Spielberga za kamerou. Kvalitami se nové West Side Story může zcela rovnat verzi z roku 1961, pozici jednoho z nejlepších filmů roku a jednoho z nejsilnějších kandidátů na Oscara mu asi už nic jen tak nesebere...... (08.12.2021) (menej) (viac)

Na muzikálové novince Stevena Spielberga West Side Story mě po první (a pravděpodobně ne poslední) návštěvě kina zaujala spousta věcí. Překvapivě ani ne z hlediska vyprávění, kdy Steven víceméně střídá perspektivy několika klíčových postav a subsvětů v jednoduché variaci na Romea a Julii. Napoprvé jsem si užíval spíše to, jakým způsobem je nakládáno s muzikálovou formou a jak se dociluje toho, aby hudební čísla jen neprotahovala stopáž a sloužila plynulému odvíjení příběhu. Značná část filmu užívá žánr muzikálu spíše jako zpestření a ozvláštnění nežli hlavní rámec, což poznáme hned v úžasné úvodní sekvenci, představující nehostinné newyorské ghetto a dvě znepřátelené party / subsvěty. Jen nenápadné bubnování a hvízdání vyvolává chytlavý rytmus, jemuž se přizpůsobuje i pohyb kamery a taneční choreografie. Ty nejsou opulentní a sebestředné, nýbrž promyšleně duplikují nějakou činnost či pohyb postav za nějakým cílem. V úvodu například aktéři skáčou na plot, sbíhají se ze všech stran a pouští se do pouliční potyčky, což se děje formou pečlivě inscenovaného tanečního čísla. V tomto ohledu je zajímavá také deklamovaná nestálost fikčního světa, kdy okolní prostředí evidentně neakceptuje, že se nachází uprostřed muzikálového příběhu s jeho vlastními pravidly. Herci tedy často blokují dopravu nebo se motají v cestě kolemjdoucím - Spielberg záměrně inscenuje více akcí v jednom záběru, aby ochránil od nudy a zívání ty diváky, kteří tanečním číslům a prozpěvování úplně neholdují. To se mění v prostřední romantické a melodramatické části, kdy se naopak hodně pozornosti soustředí na zpěv, prohlubující emoce a empatie. I tehdy nás ale scénář nenechává usnout a tvůrci si hlídají, aby texty písní nějak rozvíjely pocity postav, myšlenky o společenské disharmonii či další osobní motivace. Závěr pak od hudby zcela upouští a vše soustřeďuje na vyvrcholení příběhu tří romanticky propletených postav, které nenechá jedno oko suché… Pravda, třetí akt se zdlouhavým duetem titulních ženských hrdinek skřípe více, než bývám u Spielberga ochoten akceptovat, a odzbrojující vypravěčská kreativita pramení spíše v jednotlivých sekvencích nežli v lehce zdlouhavějším celku. Jenže těch obdivuhodných pozitiv, svádějících k další návštěvě kina, je přeci jen dostatek. Ony nejkreativnější pasáže jsou opět geniální - úvodní dlouhý záběr stoprocentně vtahující, setkání Tonyho a Marii kouzelné, jak to jen jde, a králem filmu je zhuštěné paralelní sbíhání k očekávané bitce dvou gangů. Tehdy Spielberg naplno ukazuje svou velikost a křížový střih mezi několika aktéry, jejichž rozdílné nálady a očekávání lehce splývají, je ukázkou filmařského mistrovství. A to se pochopitelně týká celé audiovizuální stránky, s níž si tvůrci nesmírně vyhráli - Kaminskiho kamera, střídající hladký pohyb při tanci a v interiérech s roztřeseností ve vypjatých scénách, úchvatné nasvícení a hra se stíny a také důraz na barevné spektrum, zřetelně oddělující oba znepřátelené subsvěty. Tolik líbivých a zajímavých podnětů nabízí každý rok stále méně filmů, a byť jsem letos některé velké hráče dosud neviděl (popřípadě nás čekají v případě Matrixu a novinky Paula Thomase Andersona), tak zde sebevědomě přivolávám minimálně čtyři Oscary (nejlepší film a režie velmi pravděpodobně, za kameru a kostýmy bych se vůbec nedivil a možná i za tu perfektní retro výpravu). Pokud můžete, jděte do kina - minimálně na intimnější randíčko snad neexistuje vhodnější a emocionálně všestrannější biják (i když to jako tradičně nemohu posoudit). 90 % (10.12.2021) (menej) (viac)