Horký mesiac

Emanuela byla naprosto, ale naprosto famózní. Erotikou a smyslností doslova prošpikované drama jednoho neúspěšného spisovatele a mladé tanečnice, které celé vyprávěl on sám úplně cizímu spolupasažéru na výletní lodi. Postupně mu řekl o svém, víceméně ujetém, soužití se svou ženou. Ze začátku vášeň, pak pohrdání až zvrácená nenávist, jenž se v agonické křeči dostala až do trochu očekávaného závěru. Na konci jsem se přistihla, že pokud bych se něčeho podobného účastnila já, (což by se mi asi nestalo, ale kdyby jo) tak by mi bylo ze sebe samé nevolno a toužila bych tohle všechno vymazat ze své paměti. Pro mě velice příjemnými vedlejšími postavami byli indická holčička a její moudrý a klidný otec. Drobet mírnili určitou pachuť z jejich komplikovaného vztahu. Takže úklona až k zemi před tím, jak skvěle to bylo natočeno a zahráno. (31.03.2016)

Už od prvního záběru. Ďábelsky sofistikované klamání tělem a grandiózně vyobrazená čistokrevná dehonestace vztahu mezi dvěma lidmi. To celé v depresivních kulisách lodi, či potemnělých uličkách Paříže. Typické neo-noir Polanskiho na přelomu osm/devadesátých let. Fascinující jak emocionálně komplexní freska to je a přitom plyne s lehkostí a mrštností dravého erotického thrilleru. Jeden z nejlepších filmů režiséra, kterému se přichází na chuť postupně, časem, přes tvrdou slupku. (18.11.2016)

Poučení pro ženy: v každém, i harmonickém vztahu dřímá tragédie i fraška. Poučení pro muže: vše, co umíme, umí ženy taky a lépe. Poučení pro všechny: pissing je sexuální Rubikon. Polanski poutavě demytizující ideální vztah vás přesvědčí o tom, že stejný Měsíc každému dle nálady a rozpoložení zdá se jiným.. Skvělý Peter Coyote, i když v jeho roli původně zamýšlený James Woods by taky určitě nezklamal. „We were developing a narcotic dependence on television - the marital aid that enables a couple to endure each other, without having to talk.“ Abyste podobně nedopadli s vaši drahou polovičkou, držte se co nejdéle manuálu N.Kidman ze závěru Eyes Wide Shut.. (11.08.2009)

Tri dôvody, prečo považujem Bitter Moon za Polanskiho najlepší film (obsahuje spoilery): 1. Dvojplánovosť filmového zážitku je elegantne prevedená do procesu rozprávania a prelieva sa medzi oboma líniami i celistvou formou, teda tvorí zaujímavý a zároveň pohlcujúci konštrukt, obozretne narábajúci s diváckou dôverou a empatiou. 2. Kamera upriamuje pozornosť na labilnosť a nejednoznačnosť, naznačenú aj v rozhovoroch medzi Nigelom a Oscarom; prevládajúce rozkolísané zábery z vnútra lode reflektujú pomyselnú sypkú pôdu pod Nigelovými nohami, filmársky čisté a precízne stabilizované zábery z Paríža zasa odrážajú pevnú vieru Oscara v jeho životné rozprávanie; divák je však vedený prijímať "súčasnú" líniu ako skutočnú a Oscarovu spoveď (zloženú výhradne zo silne esteticky štylizovaných momentiek, v ktorých postavy divoko exhibujú svoje vnútro spútavané neinvenčnou réžiou) ako pochybnú. 3. Rafinovanou psychológiou postáv predvádza Polanski nové obzory svojich možností, ktoré postupne odhaľujú svoje korene - záverom, ktorý uvádza pochybnosti diváka na pravú mieru, nadväzuje na rozuzlenie systému hrania nebezpečných hier o ženy zo svojho debutu Nóż w wodzie, ale volí omnoho drastickejšiu metódu, logicky dopĺňajúcu erotické dusno a komornú uzavretú fabulu v jasne ohraničenom čase a priestore. 90% (04.12.2014)

Protivné lpění na polocelcích, splachovací kamera, takřka nijaká režijní invence, barevné tónování bez života, toporně odporný Hugh Grant a rigorózně obstarožní Vangelisova hudba (představující jeden z jeho nejhorších výkonů), souhrnně tedy jeden neduh vedle druhého. Následkem tohoto "kvanta" pasiv nedokáže zajímavé (a mnohdy i vtipně podané) téma celkovou průměrnost vybalancovat, a to navzdory celé škále životních jakože polopravd. A přitom by stačilo jediné, načež by vše bylo napraveno: dosadit ke kormidlu kohokoliv kromě dýchavičného Polanského. Minimálně ovšem děkuji za tu milou kosmickou alegorii s výhledem skrze kruhové lodní okénko. S domýšlivostí lze tento obraz uplatnit i na samotný profil filmu. Moře klidu a na něm se ztrácející zapšklý opilý koráb, jehož pohár hořkosti jsem si byl nucen protrpět až do dna. Před spuštěním jsem si navíc namlouval, že v rámci mého seznamování s dílem Romana Polanského snad konečně dojde řada i na těch prvních "five twinkle little stars". Omyl je, jak se praví, bez viny. (12.10.2008)