Muž menom Ove

Skandinávské mainstream filmy mají vděčného českého difáka, protože mluví jejich jazykem, nebojí se černého humoru, nepotrpí si na velká gesta a poslední dobou i svými zápletkami s přivřením obou očí mohou budit dojem, že sledujeme konečně produkčně ošetřenou tuzemskou tvorbu. Jinými slovy mám dojem, že za úspěchem filmové Skandinávie v našich humnech je aktivování módu sebelži diváka, kde je nahrazený obvyklý altruismus "na český film slušné" za osobní pýchu "byl jsem na dobrém severském filmu", přičemž ještě přihrají dotyčnému punc filmového fanjšmekra a objevitele. Nicméně cílová skupina je u obou variant stejná. Jasně, oproti malému slizkému dog-eat-dog názorovému rybníčku českého hlavního proudu je filmový sever názorově progresivnější, přičemž se nebojí otřít o veškerá "kontroverzní" témata, jako přistěhovalectví, homosexualita a zkrátka celá proměna světa očima starého konzervativního pragmatika, každopádně stále akorát zpracovává do úmoru těženou empatii k postavě na čisté úctě ke staří. Jinak totiž není u protagonisty jediný důvod napojit se na jeho vlnu, protože je to skutečně nesnesitelný hajzl, který nemá jediný charakterový rys, který je schopný zaujmout. Právě proto je budována empatie na základě neskutečně parareálných flashbacků o jeho lásce ke své ženě, která zřejmě musí trpět něčím jako hypertrofovaným altruismem, protože jinak fakt nedává smysl, jak se může sympatická, vzdělaná, mladá žena zahodit s autistickým morousem, který se permanentně tváří jak Albert Fish. Dojetí je pak mačkáno z diváka kontrastem současné starcovy osamělosti ve srovnání s oněmi flashbacky, které jsou tak přepjaté, že například hrdinova žena se v každé scéně, při každé situaci směje, div se mi neprokousala skrze monitor. Čte si a směje se, jde na autobus, směje se, jí polívku a směje se. Uff. Dohozené řešení celého příběhu, které apeluje na silnou sousedskou soudržnost v satelitních předměstských domcích mě též dohání k sebevraždě a jasně naznačuje, pro koho je tohle dobrodružství určeno. (15.03.2017)

Pátá hvězdička za song En stund på jorden od Laleh v závěrečných titulcích. Jasně, je to stará dobrá story o nerudném dědkovi, na něhož s přibývajícími flashbacky začínáme pohlížet jinýma očima a který došel "polidštění" skrze své sousedy (nejlepší scéna: Ove učí Parvenah řídit), ale tu písničku si pouštím pořád dokola... (17.10.2016)

Muž jménem Ove mi docela brzy přilnul k srdci a musím potvrdit to, co říká podtitul na podtitul na plakátu: je to morous, kterého si skutečně zamilujete. :-) Velmi pěkný příběh s pocitově různorodými momenty a odhalováním osobní historie si mě podmanil také, bohužel i tak jsem se nevyhl asi dvakrát menšímu zklamání. Během první třetiny si mě film získal coby velmi osobitá komedie s výraznou dávkou černého humoru, který zároveň tvůrci podávali až nebývale laskavě a byl jsem nadšen, že se mi po delší době podařilo narazit z nedávno uplynulé dekády na výbornou komedii. Pak jsem se musel smířit s tím, že jde spíše o drama občas okořeněné humorem a že nejde až o tak výjimečný objev, jaký se chvílemi rýsoval. V některých motivech se film stával i předvídatelným a bez patosu v americkém stylu hned ve dvou scénách k závěru se skandinávští tvůrci už vážně mohli obejít. Přesto ty 4 hvězdičky musím dát, i když spočátku Ove jako film předváděl pro mě vyšší potenciál, musím říct, že ve společnosti morouse Oveho mi bylo ty necelé dvě hodiny většinou dost příjemně, poetická atmosféra mi vyhovovala a Rolf Lassgård ztvárnil hlavní roli vskutku náramně. Lidský film, který má čím potěšit. [75%] (14.08.2022)

Příběh o nakrklém starém dědkovi, který všechny nesnáší, zato miluje cedule se zákazy a stupidní sousedi mu kazí plán se zasebevraždit. Dokonalé podhoubí pro černou hořkou komedii říznutou občasným dojímáním. Něco jako krátký úvod do "Vzhůru do oblak," zato v celovečerní formě. Skvěle vybraní herci. Role nasraného dědy je přímo šitá na tělo Rolfu Lassgardovi a z těch vedlejších krom jeho sympatické manželky Idy Engvoll vyniká ještě Bahar Pars jako temperamentní nová sousedka. Moc se mi líbily vysvětlovací návštěvy do Oveho minulosti, velmi pěkná je zejména epizoda z jeho dětství s otcem (Viktor Baagoe jako sedmiletý Ove je k sežrání). Zbytečně to netlačí na pilu, člověk se dojme, ale ve zdravé míře a konec je rovněž v dost tradičním duchu. Můžu s klidným srdcem doporučit, je to něco jako "Is Anybody There?" ve švédském podání a bez kouzelnických triků. (27.12.2016)

Poslední dobou mám rád filmy o stáří a o bilancování, a tenhle je přesně takový. Vyprávění protivného dědka o jeho životě, životní lásce a o tom, že možná je sice hovado, ale třeba k tomu má nějaké své důvody. Život je krásný a jsme to jen my, kdo si ho děláme hnusným. Snímek má příjemné lidské poselství a navíc není nudný. (19.07.2017)