Listy mŕtveho

Filmy o tom, jak by vypadal svět po jaderné válce, to bylo vždycky moje. Ať už britská Threads nebo americký Den poté. Deprese, bezvýchodnost, totální apokalypsa. Zničený svět a v něm lidé, kteří se zoufale snaží přežít. Když tyhle (i s mrtvým mužem tři) filmy srovnáte, každý má něco do sebe. Threads jsou trochu televizní, ale zase jdou dobře po faktech a statistikách a nebojí se ukázat i dost ošklivé věci. Den poté je vyměklejší a jak je v USA zvykem, i víc příběhový. Sovětský film je určitě ze všech tří nejpůsobivější a má nejsilnější atmosféru. Dost mi uvízly obrazy zkázy, kdy se zničeným městem plouží postavy v kabátech a maskách, jež je chrání před spadem, a hledají něco k jídlu. Také podobně jako v Threads, i tady je zobrazena státní moc jako nelítostná. Pekelné jsou scény, kdy vojáci střílí do lidí, co jsou venku při zákazu vycházení, nebo doktor, který bez emocí odepíše skupinu malých sirotků, protože podle předpisů mohou do centrálního krytu jen děti zdravé a s oběma rodiči. Prostě obraz, scény, oblečení, hudba... to všechno je perfektní a maximálně působivé. Co už je horší - a proč jsem šel s hodnocením na 4* (a pro hafo lidí si myslím, že to bude i níž) - film se dost vleče, je v něm šílené množství filozofických monologů o tom, jak jsou lidé nepoučitelní a taky centrální příběh není až tak moc silný. Podle mne, kdyby se tam tolik nekecalo, divák by si tyhle věci stejně domyslel a fungovalo by to líp. Nicméně celkově je to povedená záležitost a rozhodně bylo osvěžující vidět film z Ruska, protože to je zkrátka úplně jiný styl, než filmy z GB nebo USA. PS: už jsme to psal u Dnu poté.... teorie nukleární zimy byla mezitím vyvrácena (06.04.2013)

Nehody mistrů.¬         Od mistra Konstantina Lopušanského viděl jsem nejprve snímek "Návštěvník muzea" z r. 1989, který si mě získal svou mysteriosností. Dílo bylo natočeno jako živý příběh, takže pomalé filosofující pojetí nátočtu (podobné pojetí jiného ruského mistra, A. Tarkovského) bylo absorbováno, potlačeno vnějšími obrazy filmovými; vzniklý celek dá se označiti za vydařenou mysteriosní vědeckou fantastiku, která může zaujmouti i diváky, kteří si na podobný sloh filmový nepotrpí, neboť na ně působí nepovzbudivě a nudí je.¬                 Jinak tomu je u obdobným způsobem natočeného snímku, "Dopisů mrtvého muže" z r. 1986. Snímku chybí živost příběhu, sled obrazů zkázy a filosofujících řečí odrazuje neúprosně i diváky, kteří by při méně suchém, ustrnulém a zdůrazňuji nefilmovém podání takto zpracovaný námět zkázy světa hodnotili kladně a zůstává tak pouze hrstka pseudointelektuálů, specialistů na "artové" snímky, pro závěrečný potlesk. To je málo¬                 Ani Tarkovskij nevyhnul se ve své tvorbě omylům, jako špatnému zfilmování románu "Solaris" Stanislawa Lema. A "Stalker" je pouze jeden — film, který se výjimečně podařil, zcela jistě za výjimečného hvězdného uskupení…¬                 Na závěr shrnuji: Filosofické řeči nedělají film filmem, právě naopak, je to nefilmové, literární pojetí nemající v kvalitní filmové tvorbě co dělat; který tvůrce to nepochopí, dobrý film vytvoří sotva. Ač nerad, oceňuji umělecké podání mistra Lopušanského dobrou známkou, pro to, že jeho umělecké zpracování stojí přece jen výše než hloupé navenek napínavé počiny zkázové tvorby z USA. (29.01.2020)

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)

Neskutečná filmová temnota s vynikajícím Rolanem Bykovem. Jak by vypadal svět po nukleární katastrofě si asi těžko lze představit, ale tato atmosféricky hutná sonda by to klidně mohla ukazovat poměrně reálně. Já osobně bych ocenil trochu větší tah na bránu, film nemá skoro příběh, ale vynahrazuje to absolutně geniální pochmurné zpracování laděné do temných odstínů. Na závěr, kdy se na chvíli rozzáří plátno bílou mě z toho zaboleli oči. Poctivých pět to asi úplně není, ale vzhledem k tomu že film stavím výše než vlákna, trochu přilepším. (29.04.2011)

Lopušanskij si po celých 88 minut pohrává s výtvarnou stylizací a nechává vyniknout ponurým barvám od sépiové přes skličující šeď. Bohužel pod depresivní atmosférou, složenou z kompletně zruinovaného světa, tísnivého vizuálu a bezútěšné hudby zaniká samotný příběh. Poeticko-filozofické dialogy jako podnět k přemýšlení o jaderné hrozbě bohužel nefungují. V roli ukolébavky by však obstály na výbornou. Režisérův pohled na postapokalyptické prostředí má zajisté v sobě něco cosi hlubokého, lež těžko rozluštitelného. Za vcelku zajímavou náhodu lze považovat fakt, že ve stejné zemi i době, kdy se film natáčel, došlo k černobylské katastrofě. I z tohoto důvodu si myslím, že prostor v tomto filmu měl být obsazen fakty, než jakousi poetikou, která v souvislosti s tématem představuje pro mě jasný kontrast toho, co jsem očekával. Vyšší umělecká úroveň pro pochopení tohoto díla je bezpochyby nezbytná, z čehož usuzuji, že jsem duševní kripl. 10% (07.07.2013)