Člověk proti zkáze

Může jeden člověk na světě něco podstatného změnit? To je otázka, kterou si hlavní hrdina filmu Štěpána Skalského - Karel Čapek (J. Abrhám) - pokládá celkem často. Skalský je zajímavý režisér celá jeho filmografie je podle mého názoru orámována dvěma základními díly, a to Cestou hlubokým lesem a právě filmem Člověk proti zkáze. Tvůrcům se povedlo velmi dobře zaznamenat atmosféru doby konce třicátých let. K navození se využívá i letních, sluníčkových barev (filosofování s "pátečníky", milostné pletky, apod.) a barev temných (nástup nacistů). Celkově dílo působí velmi věrohodně, zejména ony pověstné "hovory s TGM". Ve filmu je nám tak představen neblahý počátek konce první československé republiky skrze oči Karla Čapka, bytostného demokrata a jedince, který neustále věří (navzdory třeba Vančurovi) v "obyčejného člověka" a v to, že naše země by mohla být zemí spokojených, mírumilovných "obyčejných lidí". Bláhově čeká na ledňáčka jakožto posla dobrých zpráv... Moc se mi ve filmu líbilo i obsazení, většina herců si byla fyzicky velmi podobná se svými reálnými předobrazy, takový president Masaryk se svým, "tož, tak povídejte, já rád poslouchám", působil daleko věrohodněji, než ten, kterého sehrál M. Huba v nedávno odvysílaném prvním díle seriálu České století. (14.11.2013)

„Ne, byla to vražda,“ reaguje Olga Scheinpflugová (Hana Maciuchová) na nacistického pohlavára, který se v úvodu filmu vysmívá, že Čapek spáchal zbaběle sebevraždu. Životopisné drama zachycuje situaci ve 2. polovině 30. let. Divák se seznamuje s redaktory Lidových novin, s pátečníky. Prostřednictvím flasbacků postava Karla Čapka (Josef Abrhám) vzpomíná na filozofické debaty s Tomášem Garrigue Masarykem (Svatopluk Beneš), ale i na dávnou lásku Věru Hrůzovou (Libuše Šafránková). Ačkoli ve filmovém zpracování převládá dramatická složka, občas probleskne i vtip – například při dialogu Karla s Olgou, která stála u zrodu hry Matka. „Doufám, že mi to nechceš proclívat,“ reaguje Olga v pařížské restauraci, když Karel namítne, že si nápad přivezla z Prahy. Tvůrci odkazují na dramata Matka a Bílá nemoc. A divák zalituje, že ukázky, v nichž hraje Jan Kačer Galéna, nebo Jana Štěpánková matku (její otec hrál ve 30. letech ve hře Matka otce) vznikly jen pro potřeby filmu. Režisér Štěpán Skalský navodil ponurou atmosféru i prostřednictvím přírody: bouře odpovídá situaci ve 30. letech (kontrastní jsou vzpomínky na bezstarostné dětské hrátky u potoka); symbolem zla je havran, který přilétá místo vysněného ledňáčka. Závěrečný obraz na stopy ve sněhu je aluzí na povídku Šlépěj. Skalského snímek vzniklý na sklonku normalizace je nadčasový a vzdává hold Karlu Čapkovi. (16.09.2021)

Přes všechny výhrady k socialistické kinematografii nutno přiznat, že v té době u nás vznikla řada různých životopisných filmů, byť s různými kvalitami. Tenhle portrét Karla Čapka je jedním z těch posledních záslužných počinů a pokud mě paměť neklame, řekl bych, že od té doby se u nás v životopisném žánru nic pořádného nenatočilo. Přesto si myslím, že jako film pro velké plátno to bylo zbytečné, klidně by si to vystačilo s televizním formátem. Což ale nic neubírá na kvalitách, sympatické filozofické mudrování má své kouzlo a Abrhám s Maciuchovou jsou výborní. (15.02.2012)

Ten film jsem viděl asi potřetí a musím se přiznat, že teprve dnes jsem jej skutečně mohl ocenit, jak si zaslouží. Už dlouho nebyl světový mír ohrožen jako dnes, kdy zase zní bubny, které zvou mladé muže k tažení proti zlému Východu. Když jsem se tak díval na našeho současného ministra války v roli herce, představujícího jednoho ze synů Čapkovy Matky, zamrazilo mě, zda se jedná o téhož člověka... Nu, ale tato diskuse je především o filmu, ano - ten je dnes aktuální a my bychom si měli vzít poučení z toho, že bychom měli každé příští válce všemi prostředky zabránit. Film vznikl na konci 90. let, kdy již bylo možno podívat se na osobnost geniálního spisovatele Karla Čapka z pohledu nezaujatého historika. Čapek byl skutečným demokratem, který musel být zklamán nejen přístupem velmocí kolem Mnichova, ale také svým vlastním národem, který mu začal nepokrytě házet klacky pod nohy, totiž dlažební kostky do okna... Právě v rozhovoru s Vladislavem Vančurou o chování lidského davu v krizových situacích vidím jeden z klíčových momentů tohoto vydařeného díla. (01.03.2016)

Herecký koncert všech, ale největší pozornost získává pochopitelně Abrhám coby představitel hlavní role - a zaslouženě. Film natáčen ještě za komunistů v roce 1989 (ač měl premiéru v únoru 1990), můžeme proto ocenit splacení dluhu skvělému českému spisovateli, jehož knihy se v padesátých letech ničili. (17.07.2003)