Dlhaňa

Zasazení do poválečného Leningradu je pouhá kulisa, protože příběh Dyldy je vlastně univerzální a vzhledem, že film jej téměř výhradě vypráví skrze postavy a nikoli skrze prostředí, kterým se zaštiťuje, je to vlastně trochu zrada. Nadužívání dlouhých detailů na na sebe zírající postavy, hledající v očích druhého odpovědi nebo alespoň úlevu, nakonec dokáží degradovat sílu tohoto způsobu vyjádření, protože jak se mladý citliví režiséři jednou snad dozví, detail tváře je strašlivě důležitý a silný typ záběru, který musí nalézt své místo v prostoru a času, který zde ale často nikdo nevybudoval. Jde se od detailu v jednom prostoru do detailu v druhém prostoru. Kamera a práce s barvami sice občas imponují tím, jak se vzdávají nabízející se šedi poválečného velkoměsta a šponují pastelové barvy v příslibu pomalého návratu lepších časů do ilustrací ruských pohádkových knížek, nicméně ve výsledku to je na nic, když s tím zasazením film prakticky zapomene ve výsledku pracovat. Škoda, že něco z této doby nestihl natočit Alexej German. (23.05.2020)

Psychologický útek z devastovaného mesta tesne po vojne síce posúva do hlavnej postavy vysoké dievča, oveľa väčší priestor však zaujíma jej priateľka. Nie je to podstatné, obe ženy prežili svoje peklo a z pekla sa dostať vyžaduje niekedy pekelne tvrdé chovanie. Mladý režisér rozohral svoj prekvapivo dobrý part komorne, neočakávajte fyzickú devastáciu mesta, film sa odohráva prevažne v šere nemocnice a skromných obydlí. Je to príbeh o dušiach, ktoré vo vojne utrpeli. (13.07.2020)

Film nám neukazuje Veľkú vlasteneckú vojnu a osudy ľudí v nej, ale zobrazuje pozostatky týchto bojov síce ďaleko od vojnových zákopov a v meste kde na všetky tieto útrapy ľudia sa snažia zabudnúť. Témou je príbeh dvoch žien, ktoré v dobe blokády Leningradu 8.9.1941 až 18.1.1944 krátko spoločne bojovali v protilietadlovej batérii a kedy sa obe pokúšajú zapojiť do mierového života. Pohybujú sa v zničenom a vyčerpanom meste, ale najviac zničené a vyčerpané sú práve oni dve a hľadajú spôsob ako sa vyrovnať s následkami vojny. Mier bol síce vyhlásený ale do mysle ľudí sa dostáva len veľmi pomaly. 863 dní v utrpení aj naďalej prináša svoje dôsledky. Odporúčam si pozrieť tento film aj keď ide o film veľmi ťažký, ktorý zaručene zanecháva stopy na duši diváka. Hlavná dejová línia sa k nám dostáva cez postavy a nie cez prostredie a vykresľuje čo cítili ženy zapojené do tej strašnej vojny vo svojich mysliach a dušiach a ako sa zmenili z citlivých bytosti na osoby emocionálne prázdne, chovajúce sa bez zábran, chladné a dokonca aj kruté. (10.07.2020)

Všetci si už asi zvykli na to, že pre Rusov je obdobie rokov 1941 až 1945 jednou nevyčerpateľnou studnicou inšpirácie. Niekomu to možno už lezie krkom, hlavne ak sa jedná o exaltované patetické snímky. Na tento devastačný film ale čumím ako pero z gauča (ďakujem za vynájdenie vhodného prirovnania, Čuku Rorýsi...). Výkon herečky v hlavnej úlohe je buď na Oskara alebo na hospitalizáciu v psychiatrickom ústave. TOP 10. (30.08.2021)

Důvěrný vztah dvou žen je zde něco víc než běžná menšinová láska. Jedna z žen svěří svého chlapečka své spolubojovnici a jde s armádou na Berlín. Po návratu najde pouze její tiše mlčící kamarádku. Dítě nikde. Jeho osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně otřese i nejodolnější povahou. Místo smutnění chce za každou cenu dalšího potomka. Vysoká dívka je dílo zralé, vyvážené, filmařsky promyšlené, zbavené líbivých efektů i nadbytečných slov. S výstižnou náladou Leningradu v roce 1945. Všudypřítomný výraz unavené odevzdanosti ve tvářích lidí. Druhá půlka se mi zdála trochu slabší. (01.09.2020)