Dlhaňa

Spíše než film sám (který byl na mě přeci jen trochu dlouhý a bezútěšný) mě zaujalo, kterak Дылда (2019) problematizuje, ne-li rovnou destruuje ten obrázek tradičního Ruska, jak ho kreslí putinovská propaganda. Nějaká ta hvězdička dolů za to, že co se týče Ruska tak začínám být paranoidní a pochybuju o tom, co je autentické a co je jenom alibi, které si Rusové dělají před světem (podívejme, my jsme schopni sebereflexe). Nicméně, počítejte se mnou: ženy selhávající jako matky, ženy jako plnohodnotná součást armády (k tomu viz obraz Evropy a „svatá válka“ proti genderu údajně převracejícímu tradiční mužsko-ženské role), ženy zdárně manipulující muži (tedy prosazující vlastní vůli a mající nad muži navrch), queer motivy (contra k včerejšímu skandálnímu zákazu hnutí LGBT a.k.a. prohlubující se šikaně a možné kriminalizaci homosexuálů), vojáci hrdinné Rudé armády jako lazaři, vojáci jako žadatelé o eutanazii. Je tam toho dost, schválně koukněte! A pokud vás to nezaujme, můžete se obdivovat tomu, s jakou inscenační pečlivostí Kantěmir Balagov evokuje bídu poválečného Leningradu. 65 % [dafilms] (02.12.2023)

Zasazení do poválečného Leningradu je pouhá kulisa, protože příběh Dyldy je vlastně univerzální a vzhledem, že film jej téměř výhradě vypráví skrze postavy a nikoli skrze prostředí, kterým se zaštiťuje, je to vlastně trochu zrada. Nadužívání dlouhých detailů na na sebe zírající postavy, hledající v očích druhého odpovědi nebo alespoň úlevu, nakonec dokáží degradovat sílu tohoto způsobu vyjádření, protože jak se mladý citliví režiséři jednou snad dozví, detail tváře je strašlivě důležitý a silný typ záběru, který musí nalézt své místo v prostoru a času, který zde ale často nikdo nevybudoval. Jde se od detailu v jednom prostoru do detailu v druhém prostoru. Kamera a práce s barvami sice občas imponují tím, jak se vzdávají nabízející se šedi poválečného velkoměsta a šponují pastelové barvy v příslibu pomalého návratu lepších časů do ilustrací ruských pohádkových knížek, nicméně ve výsledku to je na nic, když s tím zasazením film prakticky zapomene ve výsledku pracovat. Škoda, že něco z této doby nestihl natočit Alexej German. (23.05.2020)

Důvěrný vztah dvou žen je zde něco víc než běžná menšinová láska. Jedna z žen svěří svého chlapečka své spolubojovnici a jde s armádou na Berlín. Po návratu najde pouze její tiše mlčící kamarádku. Dítě nikde. Jeho osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně otřese i nejodolnější povahou. Místo smutnění chce za každou cenu dalšího potomka. Vysoká dívka je dílo zralé, vyvážené, filmařsky promyšlené, zbavené líbivých efektů i nadbytečných slov. S výstižnou náladou Leningradu v roce 1945. Všudypřítomný výraz unavené odevzdanosti ve tvářích lidí. Druhá půlka se mi zdála trochu slabší. (01.09.2020)

Všetci si už asi zvykli na to, že pre Rusov je obdobie rokov 1941 až 1945 jednou nevyčerpateľnou studnicou inšpirácie. Niekomu to možno už lezie krkom, hlavne ak sa jedná o exaltované patetické snímky. Na tento devastačný film ale čumím ako pero z gauča (ďakujem za vynájdenie vhodného prirovnania, Čuku Rorýsi...). Výkon herečky v hlavnej úlohe je buď na Oskara alebo na hospitalizáciu v psychiatrickom ústave. TOP 10. (30.08.2021)

Ruské poválečné drama o ranách na těle a na duši, a jak tyto rány samy mohou roztáčet další koloběh zraňování, jednak představuje vítaný a potřebný odklon od ruských pompézních propagandistických válečných eposů, ale navíc obstojí i samo o sobě právě jako tíživé drama s až klaustrofobně vyhnanými emocemi. Samostatnou kapitolu představuje precizní řemeslné zvládnutí od dramaturgie barevné palety a interiérů přes výtečnou kameru po skvělé herecké výkony. Důsledně realizovaná forma může místy až trochu odvádět pozornost od jádra filmu, kterým je tíha viny a marné upínání se k vidině štěstí. (19.05.2019)