Pardon, nezastihli sme vás

Sociálny film, ktorý normálne že dýcha Anglickom od skvelého akcentu, cez tie baráky, cesty, ryšavé hrivy a pehavé tváre. Od prvého fakof sa človek hneď cíti ako na ostrovoch. Napriek tomu, že sa tu riešia v celku vážne veci, ono je to celkom úsmevné. Zároveň účinne funguje ako taká sociálna sonda do priemernej britskej rodiny potýkajúcej sa s problémami bežného života. (18.01.2020)

Paradoxně Loachovo perfektně gradující realistické drama rozpadající se rodiny může jednak vyznívat jako režisérem zamýšlená obžaloba fakturantského systému, který se alibisticky zříká zodpovědnosti za zaměstnance a současně je tlačí k přesčasům, neustálé dostupnosti a stresu. Ale stejně tak může působit jako silná antikoncepce, ukazující jako základní překážku štěstí dvou dospělých lidí, že si upletou haranty, kterým vše obětují, zatímco ti dospívají v egocentrické spratky. (19.05.2019)

Vedle Karla Marxe neznám podobně tvořivého dělnického zastánce (a co jich bylo!) jako je Ken Loach, ať už je platí kdokoli a platí komukoli. Přes stále více se prosatzující filmy z honosných čvrtí, z honosných domů, s honosnými pracovními kabelami a mundury, hovoří ke mně Ken Loach mnohem srozumitelněji a jasnějí - mám stejný strach, že se kdy mohu dostat do sterilního prostředí buzžoustů stejně jako do brlohů nuzáků najatých na práci dle prekérních zákonů. Ano, prekérnost práce (prekarizace) je jednou z největších zlotřilostí neokapitalismu. Prekérními formami práce se dá přivydělávat, nikoli vydělávat. Při sledování rodinného života Rickyho a Abbie mi bylo mnohdy skutečně úzko (a zároveň slastně, nejsa v jejich kůži). A že film byl natočen podle skutečné události, na to můžete vzít jed, jak by mohl také jinak? Loach má s Maexem ještě něco společného - dovede vždy trefit hřebík přesně na havičku. Loachovi bylo při natáčení 82 let, možná se ho ani nezúčastnil, možná už někdo jiný přebral jeho taktovku. Bylo by to tak dobré... Já bych navíc mezi prekarizace zařadil i různé pracovní dohody vyžadující flexibilitu (teď potřebujeme, teď udělej), různé druhy konkurzů (např. obálková metoda) atd. - atd. až tak, že z obvyklé práce založené na dohodě o práci na dobu neurčitou mezi zaměstanavatelem a zaměstnancem, mnoho nezbude. (28.05.2020)

Další z Loachových naštvaných sociálních dramat rozkrývá úroveň po úrovni, proč prekarizace práce představuje jeden z nejhorších symptomů nynějšího ekonomického modelu. Nekompromisní a záměrně frustrující závěr vyvolává soucit a vztek, jejichž kombinace jednak probouzí zájem o ty, kteří za udržování neoliberalismu platí nejvyšší cenu, jednak provokuje k činu. Proto jde o důležitý film a společně s irským dramatem Rosie taky o jeden z nejlepších, které byly v posledních letech k tématu života pracujících natočeny. 80% (05.12.2019)

Nejslabší film Kena Loache...a to mám jeho filmy rád...tohle už není sociální drama, ale spíš citová manipulace...ke konci už fakt jen chyběla scéna, jak rodině umírá malé štěňátko... Loach, pracující se scénářem Paula Lavertyho, se uchyluje, snad ve jménu nějakého vyššího dobra, ke zjevnému a nezakrytému citovému vydírání a hromadí bolestnou litanii nepřetržité řady nezasloužených neštěstí - bohužel ale na naprosto prázdné postavy. Tohle mne coby diváka opravdu minulo...a to velkým obloukem... (05.03.2020)