Oleg

Velmi příjemné překvapení varského festivalu, od kterého jsem toho moc nečekala a byla připravená, že dostanu další průměrné evropské drama. Oleg je ale mnohem víc. Je to oduševnělá, dojemná, empatická a intenzivní sonda do života jednoho malého človíčka, který pro svět nikdy nebyl a nebude podstatný. Jeho problémy jsou ale dost závažné a film diváka dokáže svojí nalehávou kamerou vtáhnout s přehledem do děje. Oleg je navíc strašně sympatická a nevinná postava, které přejete šťastný osud už od začátku. Krásně zpracovaný pobaltský snímek, který mě jako jeden z mála chytl na KVIFFu za srdce. KVIFF 2019 (05.07.2019)

Takhle nějak to chodí ve skutečném životě, ani se nemusíte živit řezničinou. Olegova naivita mě místy pěkně štvala, ovšem musím uznat, že celkem slušně zabodoval, když se bez pozvání vetřel na večírek pro uměleckou smetánku a nabalil tam nóbl blondýnu. To jsem se fakt nasmála. Jenže ráno přišlo vystřízlivění a Oleg se v dobré víře přiznal, že není herec, ale jenom řezník. To jsem se chlámala podruhé a naposled. Pak už totiž byl pouze oním obětním beránkem, kterého v dětství tolik litoval. Držela jsem mu pěsti, aby se z toho marastu, do něhož zabředával stále hlouběji, dostal bez větší újmy na zdraví. (75%) (18.05.2021)

Film, z kterého s každou další minutou vyvěrá stále silnější pramen beznaděje, kde se zoufalství snoubí s bezradností, kde víra v sebe je pošlapána vírou v druhého jen proto, že strach z vlastního zklamání a posléze i z toho, kdo nade mnou má kontrolu, je větší než odhodlání najít v sobě vnitřní sílu a postavit se sám za sebe a za svou svobodu. Hlavní hrdina přijel do Belgie, aby pracoval jako řezník, jenže po nezaviněném incidentu je propuštěn a jelikož pracovní povolení má jen na toto konkrétní pracovní místo, buď se vrátí zpět do Lotyšska, nebo se pokusí načerno protlouct a docílit původního záměru vydělat peníze. Celým filmem se jako spojovací prvek táhnou obrazy hlavního hrdiny plavajícího, klesajícího, topícího se v jezeře pod silnou vrstvou ledové kry, což je příznačná metafora, která asi nejlépe symbolizuje mentální rozpoložení Olega, jehož s jedinečným citem pro vyznění postavy bezchybně ztvárnil Valentin Novopolskij. Filmu velmi prospívá také realisticky vykreslené prostředí novodobého otroctví a lidí, kteří se zde pohybují, jakož i scény vykreslující beze slov zoufalství hlavního hrdiny, když se například toulá bezcílně Bruselem, nebo když musí přinést šéfovi alkohol a nemá peníze. Hodně silná pak byla scéna z lesa, jež byla dle slov hlavního herce, který film osobně uvedl v Košicích, celá improvizovaná bez toho, aby byla rozepsaná ve scénáři. Zkrátka bravurní studie toho, jak to taky může vypadat, když Východoevropan přijede do západní Evropy jako levná pracovní síla. Za mě spokojenost. [27. Art Film Fest Košice] (20.06.2019)

Na ruční kameru si je potřeba zvyknout, a já musel tak trochu přetrpět i prostředí východoevropských kriminálních výrostků, kteří tady nejsou zobrazeni coolově po “guyritchieovsku”, ale realisticky odpudivě. Jak ale hlavní postava pod psychickým nátlakem klesá hloubš a hloubš, film víc a víc vtahuje a je zajímavě uzavřený. Slušné malé drama. [Cannes] (18.05.2019)

Tak tohle mě jako mladého stopaře neskutečně zasáhlo, jelikož jsem se v některých scénách opravdu dost poznával. Stačilo mi pomyšlení na spaní v městském parku jarní Wrocławi, kdy jsem na tom byl pořád dobře, jelikož jsem byl finančně založen, což hlavní postava snímku strádala a o tom i snímek vlastně byl, o levné pracovní síle. Drsná, nemilosrdná realita a “příšerná” atmosféra se v tomto díle Jurise Kursietise zaryje divákovi pod kůži a beznadějnost se stupňuje každou sekundou. Velmi, velmi silný zážitek. /MFFKV2019/ (01.07.2019)