Kým sa tancuje

Sexualita patrí do súkromia, to sa týka heterákov aj úchylov. To je môj názor a preto požiadavka nadpráv pre nejakú sexuálnu menšinu je pre mňa absolútne odpadovou pozíciou a tlačenka LGBT vo filmoch je už neúnosná. Ak sa väčšiny ľudí spýtate kým ste, tak odpovie ja som spisovateľ, ja som opravár, ja som predavač, moderné deti už hovoria ja som youtuber či influencer. Ale len homoši budú hovoriť, že ja som buzerant prípadne ja som lesba. Ako by to niekoho zaujímalo a ako by to bolo to najdôležitejšie v jeho živote. Aktivisti LGBT nech si idú brániť svoje deviantské pozície niekde do Afriky alebo Ázie, kde je úchylnosť ešte trestná. U nás to tak nie je, tak nás neotravujte pochodmi, z ktorých zdravý človek len grcá. Niektorí sa tu ale chorobne rozplývajú, že videli ako si ho dvaja teploši navzájom pri ohníku honia. Wow, to je už romantika! (08.06.2020)

Jeden z mála filmů, o kterým jsem dlouho věděl, chtěl jsem ho vidět, ale nebylo kde. Tak až letošní Mezipatra. Šel jsem na to bez očekávání a - líbilo se mi to hodně. Trochu asi taky pomohlo, že Gruzii mám tuze rád a film ji zachytil (včetně jídla!) pro mě výborně. Neotřelý téma, báječně zahraný (Levan Gelbakhiani!!), skvěle natočený (viz ten dlouhej záběr na svatební párty, jak kamera prochází místnostmi a přitom zabírá Meraba... nebo to rozednívání po jiný oslavě, kde Merab tančí v paruce pro Irakliho, na krásně zakomponovanou pecku Honey od Robyn, jó, to jsem měl úplně husí kůži!). A ten soundtrack! Jako jo, někdo může lamentovat, že scénář se nevyhne pár klišé, některý postavy jsou takový prkenný, ale tenhle film o tomhle tématu a v týhle zemi, to je potřeba hodnotit trochu z větší šířky. Je úžasný, že takovej film vzniknul, i když to neměl lehký (a nemá to lehký, hodně mě mrzí ty násilnosti kolem premiéry filmu v Tbilisi a Batumi v těchto dnech...). A pokud Levan Akin říká, že film začal dělat v reakci na (násilně rozprášenou) první pride v Tbilisi v roce 2013, tak klobouk dolu a držím jim palce. PS: Přesto všechno mě to úplně nalákalo, abych se tam zas vypravil! (10.11.2019)

Předvídatelný coming-outový příběh (přesaďte Call Me By Your Name do Gruzie a dostanete zápletku), tlačený dopředu hromadou klišé, černobílých opozic (bezchybný queer protagonista vs homofobie a tmářství mužů reprezentujících tradice), opakujících se hluchých scén (párty, výlety s přáteli) a nerozpracovaných nebo zbytečných motivů (role rodičů hlavního hrdiny, zraněná noha...). Jistou lehkost mu dodávají taneční scény, jejichž kouzlo ale výrazně oslabuje nepřehledný střih a časté zabírání herců v polocelcích, kdy nevidíme celá těla v pohybu. Větší senzualita, vzrušení nebo napětí chybí většině filmu, nasnímanému skoro komplet v blízkých záběrech s malou hloubkou ostrosti, takže momenty, v nichž dochází k něčemu stěžejnímu, splývají s těmi ostatními. Teprve během dvou několikaminutových záběrů z veselky jako kdyby se styl filmu konečně naladil na hlavního hrdinu a začal stejně jako on komunikovat pohybem. Trochu pozdě. Škoda, z daného prostředí a z tanečního výkonu Levana Gelbakhianiho by při lepším vykreslení postav šlo vytěžit něco živějšího, co zasáhne hloub a nesplyne s tuctem podobných filmů. 65% (29.04.2020)

O tradičním gruzínském tanci jsem doposud vůbec nic nevěděla, ovšem po zhlédnutí kontroverzního dramatu s poněkud dvojsmyslným názvem Dokud se tančí musím s respektem uznat, že má něco do sebe. Stejně tak jako představitel hlavní role Levan Gelbakhiani, ten nejenže je typově velmi zajímavý, ale jakožto původně tanečník navíc oplývá i výrazným hereckým talentem, což tady dává okázale najevo. Švédský rodák z gruzínskými kořeny Levan Akin natočil křehký a přitom neobyčejně silný příběh s gay tematikou, který mě svým způsobem okouzlil a dojal zároveň. Jedinou výtku bych měla k nasnímání tanečních scén. Kdyby kameraman častěji zabíral celé postavy a ne pouze jejich torza, mnohem lépe by vynikla estetika pohybu. (80%) (22.02.2023)

Kolik se toho dá vyjádřit tancem. Žízeň po svobodě, vzpoura rigidním tradicím a maskulinitě, touha po intimitě. Švédsko-gruzínský oscarový kandidát And Then We Danced hraje všechny ty noty s vášní i křehkostí. V jedné z mých nejoblíbenějších scén Levan Gelbakhiani v lehké opilosti tancuje pro Bachiho Valishviliho. A je v tom všechno: flirt, bezmezná radost, uvolnění, dychtivost. (Mezipatra 2019) (12.11.2019)