Siedma pečať

Po letmém překouknutí obrázků jsem si nejdříve myslel, že půjde o více temnější a více v tomto světě se neodehrávající příběh. Cožpak o to, ono to pak nakonec vyzněním temné je docela dost, ale spíše jsem očekával zachmuřené prostředí nějakého hradu i přesto, že se nejedná o horor. Ale i tak mě Sedmá pečeť opravdu pohltila. Jsem rovněž nadšen z prostředí a doby. Vrcholný středověk, žádní králové, žádní vojevůdci, žádné hrdinské bitvy, jen mor, smrt, dogma a šachy. Takové pojetí se opravdu dnes ve filmu nevidí příliš často. Ale výtku mám. Scény se Smrtí jsou natolik působivé a zjev Bengta Ekerota v kápi tak jedinečný, že ve chvíli, kdy se na plátně (či obrazovce) nevyskytuje ( a že těch chvil je obzvláště v počátku docela dost), zbytek (až tedy na majestátní vpád sboru do vesnice zpívajícího "Dies Irae") působí daleko méně úchvatným dojmem a celkově to pro mě pak nevyzní na plný počet. (19.05.2006)

Nádherné vykreslenie náboženskej metafory spájajúcej dva základné živly - dobro a zlo a zároveň láska a nenávisť s tým súvisiaca. Smrť - nevyspytateľná a neľútostná, život čoby dar, ktorý nemôžeme premrhať, pominuteľné okamihy šťastia, večná nádej a sila ducha konfrontovaná s posadnutosťou a mylným chápaním ,,vyššej moci". Stredoveké pohľady, túžby ľudí zaradiť sa po smrti na miesto, ktoré im mnohokrát nepatrí, jednoduchosť života odkázaná na prirodzené zákony prírody.... toľko myšlienok, obrazov a poetiky. Bergman bol iba človek?! (19.03.2010)

Legendární šachová partie mezi smutným rytířem (mladý Max von Sydow) a Smrťákem (děsivý Bengt Ekerot), tvoří od prvních záběrů magickou podívanou. Nádherné a vzrušující vyznaní životu, lásce i smrti nestárne ani po tolika letech a stále vyznívá velmi současně. Film nabízí i nebývale realistickou prohlídku středověku, kde na vás čekají dívky posedlé ďáblem, mor a mrtvoly. Na rozdíl od pozdějších Bergmanových snímků není Sedmá pečeť jen trýznivě intelektuální depresí, ale působí hravě a svobodně. (01.08.2009)

Impozantní lament nad smrtelností, boží absencí, šaškárnou bytí a tápání po smyslu života ("life is an unwinnable game postponed long enough to discover we know nothing"), také nad láskou a nadějí. Zároveň nej fantaskní obraz středověkých útrap a shitů — návrat z křížových výprav, morový puch, kletby a neblahá znamení, loutny kejkle prasata, krčma plná ubojených hovad a pruďasů, povětrný rajdy a nebožačky k upálení, průvod pánbíčkářů mrskačů. Apokalyptická paráda, kterou jenom umocní uhrančivý smrťák, z kamene tesaný Max, vymazlený vizuál a art/ jevištní feel. Jsem rád, že jsem si s projekcí počkal skoro 20 let. "After that picture, of course I still think very much about death. But after that picture, it’s not an obsession any more. I just kind of live with it." (Bergman) (12.08.2021)

Kde jsi, má životní jistoto? Jak vypadáš, kdy ke mně promlouváš? V okamžiku smrti? V onom momentu naprosté jistoty, že se o tvou podobu nepodělím s nikým dalším? Je to život sám, pro který žijeme a smrt, jejíž vinou život smysl postrádá? Nemám se ptát, chci-li žít? Film, který se táže. A artikuluje dostatečně srozumitelně, aby mu porozuměla každá přemýšlející dospělá bytost, bez ohledu na náboženskou víru/nevíru. Postavy, z nichž každá zosobňuje určitou životní filozofii, nemají minulost, o kterou by herci opřít své výkony. Každá doplňující informace podporuje, nebo podkopává jistou ideu, pevně dané charakterové vlastnosti nemění. Životem i jeho uměleckým ekvivalentem (divadlem) otrkaný režisér přesto herce nevyužívá jenom jako kartičky s textem. Vkládá do nich velkou důvěru a kdykoli se mu nabízí možnost ušetřit záběr-odpověď setrváním kamery na hercově tváři, využije ji. I autor Bergmanova literárního talentu musí občas připustit, že ta nejzásadnější sdělení slovy neřeknete. 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, CheGuevara, numi, rawen, crozet (06.09.2011)