Biely, biely deň

V podstate som dostal presný opak toho, čo som od tejto severskej vzťahovej a psychologickej drámy očakával. Preto mám dojem, že sa z toho všetkého musím ešte spamätať, aby som dokázal film zhodnotiť nejako triezvejšie a možno aj objektívnejšie. Chvíľami je to síce trochu nuda, niektoré zábery a viaceré formálne rozhodnutia ma ale dokázali vždy patrične prebrať a záverečná tretina už šľape úplne naplno. Najviac úchvatná je ale aj tak úvodná časozberná expozícia, tú by som si pokojne nechal pustenú v slučke napríklad v práci počas celého dňa. (27.02.2020)

Islandská kinematografie je filmový ostrůvek, který jsem prozatím vůbec neprozkoumal. O to víc mě překvapil artový snímek 'Bílý bílý den' – deprimující, a přesto tak řemeslně poutavá a formálně uhrančivá anatomie o žalu, truchlení, melancholii, a následným smíření s úmrtím blízké osoby.... Režisér Hlynur Pálmasson natočil doopravdy brilantní psychologickou drobnokresbu zhrzeného muže Ingimundura – jehož ztvárnění se mistrovsky chopil Ingvar Sigurðsson – který pod drsnou skořápkou ukrývá mnoho citů; citů, s nimiž se kvůli nátlaku existenciální krize zprvu nedokáže emočně vypořádat, a pokouší se je filtrovat skrze vztah se svou vnučkou, a zároveň skrze renovaci domu, který Ingimundur až obsesivně rekonstruuje, což mimochodem krásně utváří motiv tichý dominanty záběrů pořízených v různých ročních obdobích – opakující se časosběrná sekvence tak ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, který symbolizuje úzkostlivost a frustraci jeho osobnosti. Drobnokresba je to navíc veeelmi festivalová, tudíž je zde náležitě využito vyprávění obrazem – Pálmasson zde kupříkladu nešetří metaforami a příběhový tempo často rozmělňuje až imaginárními záběry (gag s padajícím kamenem top), který pod nánosem mlhy tak husté, že by se dala krájet, dodávají oné atmosféře ideální punc chladnokrevný syrovosti.... Samozřejmě, 'Bílý bílý den' je sice víceméně klasická festivalovka která se chce striktně vyvarovat filmovým stereotypům a konvencím, avšak jde o velice kuriózní příspěvek do severský filmotéky – jde totiž o film tak emocionálně chladný, že by tomu počasí v Rejkjavíku mohlo závidět. Finální scéna s 'Memories' od Leonarda Cohena geniální.... lepší cinefilní záležitost na rozjímání za deštivýho počasí nehledejte. (12.09.2021)

Veľmi veľa mužov sa okrem žiarlenia v prítomnosti, či do budúcna, užiera žiarlením do minulosti. V štýle: "Kurva, s kým len to tá moja kedysi spávala?". Vôbec si neuvedomujú zbytočnú stratu energie týmto smerom. Pretože minulosť jednoducho nezmenia, nech by sa aj rozkrájali na pásiky. Islandský film pitve práve jeden prípad žiarlivosti v čase späť. Len zhovievavosťou tvorcov nedošlo k tragédii, alebo teda minimálne k niekoľkoročnému žaláru poblúdeného žiarlivca. Premeny islandskej prírody a pohľady na krajinu ok. No ani náhodou nedokážu priviesť k sympatiám ku konaniu nesympatického starého fízla. Navyše ak prinášajú koncept, že celé jeho drbnuté chovanie v druhej polovičke filmu ho dokázalo priviesť k akejsi zmúdrenej katarzii. Svetlými výnimkami je jeho príbeh o baraních črevách a sympatická blonďatá vnučka. (18.06.2021)

Studie o soužení. Je to strhující a tiše zábavné od scény ke scéně. Palmason ví jak vybudovat napětí. K tomu mu pomáhá šílená a majestátně zarámovaná krajina. Vztah mezi dědečkem a jeho vnučkou se zdá velmi skutečný. Jeho soužení hezky kontrastuje s vřelostí vnučky. Jenže k činu se divák musí pročekat záměrně nehybnými záběry zastaveného času, které už hraničí se schválností; nebýt proměn světla nad hrdinovým domem, člověk by hledal poruchu v promítací kabině. Fotbal s místními tatíky, oprava domu, listování ve starých fotografiích, bizarní dětský pořad v televizi, to vše jsou pouhé výjevy, které vyprávění rámují, avšak neposouvají. Teprve ve druhé půli přejde studie truchlení do akce, jejíž originální prvky smíří i s veskrze banálním odhalením. Nejsilnějším opěrným bodem, který snímek Bílý bílý den posouvá nad průměrnou artovou manýru, je vztah hrdiny a jeho vnučky: čistý, hluboký, nenucený a podrobovaný tvrdým zkouškám. Ať dědeček dívku škádlí kouzelně morbidní historkou o játrech z rakve, nebo ji hýčká ve svých zkrvavených rukou, tkví v tom tolik citu, něhy a souznění, až se srdce svírá. (05.05.2020)

Nestává se často, že si pustím v jeden den dva drtivou většinou pochválené filmy, které mě oba unaví svým minimalistickým, citlivým, niterným příběhem, tedy koncentrovanou totální nudou, jejíž přínos divákovi mi prosté uniká. Portét dívky v plamenech a Bílý bílý den drží v tomto směru asi rekord, vymáknout tohle byl regulérní majstrštyk. Oduševnělejší povyražení zažívám, když kompletuji u špajzu misky na potraviny s víčky nebo když páruji našim dětem ponožky. (21.05.2020)