Biely, biely deň

Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí. (30.06.2019)

Když v poměrně mladém věku zemřela (na nemoc) moje teta Miluška, objevil můj strýc Milouš na půdě její milostné dopisy adresované někomu jinému. Komentoval to: "Zemřela tak mladá, snad si alespoň něco málo užila." Naproti tomu Ingimundur mi připadá jako příslušník nějakého černošského či arabského kmene, který nutně musí najít někoho, na kom by vykonal krevní mstu. Jeho závěrečné smíření se světem a skutečností při Cohenově písničce "Memories" nedopadá až tak přesvědčivě. (17.12.2020)

Příjemné, nenáročné evropské drama s kapkou vřelého humoru a hořkostí uvnitř. Uvítala bych asi, kdyby synopse více odpovídala realitě, protože pak divák očekává trochu víc akce zatímco dostává spíše důslednou audiovizuální řemeslnou stránku. Asi hlavně kvůli absenci příběhu a pointy dávám jen tři hvězdy. KVIFF 2019 (01.07.2019)

Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 (02.07.2019)

V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné. (31.07.2019)