Zastavení na Missouri

Na rozdíl od Butche Cassidyho a Sundance Kida, kteří jsou ve filmu zmíněni (snad právě proto), jsou "regulátor" Clayton a "rančer a zloděj koní " Logan, zcela jiného ražení. Nejsou to ti přímý drsní chapi ze Západu, ale už chlapi více či méně úchylní, nebo alespoň nepřímí. Jack Nicholson neví co by: přepadnout vlak, banku, krást koně, milovat se se sousedkou, zahrádkařit; zatímco Marlon Brando je už vyložený psychopat, masový vrah schovaný pod maskou "strážce spravedlnosti", regulátora, člověka, který by měl dávat věci do pořádku. Oba druhy charakterů jsou ve westernu nové, a mně připadá, že zaplnily místo, které je tu virtuálně již očekávalo. (24.08.2019)

Prvá polovica navodzovala dojem klasického westernu, kde sa zatiaľ iba rozohrávajú vzťahy a na meno Arthur Penn si nespomeniete. Lenže druhá hodinka už vďaka tejto síce pomalšej, ale poctivej príprave ponúkla presne to, čo by ste od Penna a revizionistického westernu 70. rokov očakávali. Navyše kde inde máte v jednom filme Jacka Nicholsona a Marlona Branda, osobne mi ale najviac utkvel v pamäti Harry Dean Stanton. No a ak sa náhodou niekedy v noci náhle zobudíte na nejakú nočnú moru, skontrolujte si pre istotu hrdlo. Ak nad sebou uvidíte Nicholsonovu tvár, tak viete, že ho už máte podrezané a radšej príliš nerozprávajte. (23.08.2019)

Existuje spousta způsobů, jak udělat z westernu antiwestern (nebo jej přinejmenším změnit v lyricky pennovský hippie-western). Zaručeně ale neprohloupí ten, kdo na to půjde tak, že prohodí kladnou postavu za zápornou a obráceně, což se přihodilo přesně zde. Kdybychom byli v nějakým obstarožním filmu s Johnem Waynem, Wayne by tu hrál nejspíš Braxtona, chránícího svůj majetek před padouchy, nebo přímo Claytona, a padouši by akorát žrali hlínu (jinak řečeno padali jako švestky). Padouši sice žerou hlínu i tady, ale jsou nám nějak bližší, protože western od anti-westernu se neliší ani tak dějem a osnovou vyprávění, jako spíš tím, s kým sympatizujeme. V tomhle filmu je to ovšem trochu komplikovanější, protože i když je nám možná zloděj koní Nicholson a jeho partička grázlíku milejší, Brandovo enormní charisma všechny postavy z filmu fakticky vymazalo. Jím ztvárněný Clayton je doslova vtělený ďábel aneb the bigger the ass the bigger the asshole. Má v sobě dost z Jokera (převlékání, mazanost, výřečnost) i Holdena z Cormacova Krvavého poledníku (mistr mnoha řemesel, který nehraje podle žádných předem daných pravidel) a určitě aspiruje na jednu z nejpodivuhodnějších a nejzlověstnějších postav, která se kdy divokým západem promenádovala. Brando si dělal, co chtěl, během natáčení údajně chytal sarančata a pojídal žáby. Zjevně s ním nebylo k obstátí, ale výměnou za to předvedl výkon, jaký nemá moc obdoby. Sotva mohl Nicholson někomu takovému stačit, herecky i napsanou rolí, vždyť na začátku filmu sám pronese, že není žádný Jesse James. Při tom zpočátku se tenhle western i rozvržení všech postav jeví celkem schematicky, o to překvapivěji se ale pak vyvíjí. Souvisí to s tím, že události a postavy, které se ve filmu objeví nejdříve, mají tendenci dominovat nad těmi, které vnímáme následně. Této chybě se říká efekt primárnosti. Jde o to, že naše mysl obvykle připisuje dřívějším informacím větší význam než těm, jichž se jí dostane později; pozdější informace zpracovává s ohledem na informace dřívější. Při pořadí „mrakodrap, katedrála, chrám, modlitba“ očekáváme na základě prvního slova kategorii „budova“. Proto usoudíme, že poslední slovo (modlitba) k této skupině nepatří. Je-li ale pořadí „katedrála, chrám, modlitba, mrakodrap“, vyvolává v nás očekávání kategorie religiozity, a tak ze skupiny vyloučíme slovo „mrakodrap“. Fakt, že pořadí informací v příběhu určuje další průběh jejich zpracování, se nesmírně chytrým a klamavým způsobem zužitkovává i zde v postavě Nicholsona, kde po „zloděj koní, vůdce bandy a pistolník„ nenásleduje „ničema a lhář“, ale „zamilovaný mládenec, pěstitel zeleniny a dobračisko“. A stejně tak u Marlona Branda není po „strážce pořádku a spravedlnosti“ další v pořadí „ochránce a kavalír“, jak bychom očekávali, nýbrž „lump a vrah, který recituje zamilované básně svému koni a k zabíjení používá nesmírně podlých způsobů jako hvězdic v podobě krucifixu nebo Molotovův koktejl.“ (03.08.2011)

Neúprosný fanatický regulátor Marlon Brando versus sympatický zloděj koní Jack Nicholson... Více než dobrý western v režii Arthura Penna. Pomalu se odvíjející děj si dává na čas a celkem příjemně nás seznamuje s postavami, když v tom do té napjaté (ne)pohody vtrhne Brandova postava, ze které jde vážně strach. Čekání na to, co se stane, je napínavé a nepředvídatelné. A finále nemá chybu. Co chybu má, to je pitomý televizní ořez, hnusný obraz a dost nevýrazný dabing (což se samozřejmě netýká Jaromíra Meduny a Pavla Soukupa).__P.S. John Williams složil pro Missouri Breaks na první poslech jeden z nejméně williamsovských soundtracků vůbec, ale stále je to on. (18.01.2013)

Neustálé žánrové sebepopírání a místy až postmoderna rozhodly o tom, že na golf se oproti plánu nepřepínalo (sorry Míro Bosáku) a Cinemax si zachoval mojí pozornost i po druhou hodinku filmu. Historicky byly westerny oslavou chlapáckosti, fair hraní a ukazovaly na tu krásnou tvář Ameriky. U Missouri Breaks zůstává obdiv americké krajině (i když s otazníkem a poukázáním na alternativní způsob života - moderní?), ale skrze otočení tradičních osobnostních kvalit typologicky zaškatulkovaných figurek sledujeme ostrou společenskou kritiku. Americká společnost je tu prohnilá, pokrytecká, zle materialistická, v právo se nedá věřit a dráha kriminálního rebela je logickým a sympatickým fair! způsobem života. A ano, krást koně je košer, zastřelit soka taky, vysrat se na fotříka, kterej je amorální pochopitelně (a smrt mu patří), ale zkus se vyspat se šlapkou v bordelu a už se ti ani nepodívám do očí? Žárlivost? Ne e. (04.07.2011)