Corpus Christi

Námet filmu znie tak, že si človek nevie presne predstaviť, o čom celý film bude. A presne tak sa aj stalo, všetko je vám odkrývané behom deja pomerne prekvapivým spôsobom a tým pádom sa aj hlavná myšlienka dostáva na svetlo sveta postupne. Nie je to kritika kresťanstva, cirkvi či náboženstva vo všeobecnosti, je to intímnejší pohľad do duší ľudí, ktorí si prešli traumatizujúcou udalosťou (aj "návštevník", aj miestni) a lepšie je pre nich si niečo nahovárať ako čeliť skutočnej, veľmi nepríjemnej pravde. Kto by čakal nejaké veľké precitnutia a priznanie si vlastného omylu, nech sa poobzerá po niečom mainstreamovejšom. Miernu výtku mám voči istej snahe Corpus Christi pôsobiť vizuálne ako "klasický" festivalový film na úkor auterizmu. Ale možno sa mýlim. Istú spojitosť (kolektívna trauma, malomesto, temnejšia atmosféra) vidím s Egoyanovými Svetlými zajtrajškami. (22.02.2021)

Film dobrý, poselství pochybné. Metafory a symboly pro mě násilné, ale pro jiné takové být nemusí. Tělo činu a tělo přečinu (corpus delicti) nemusí být až tak vzdálené. Tělo církve vstřebá úchylky stejně tak jako tělo společnosti.  Nevšimnul jsem si, že by (viz obsah) Daniel prošel v nápravném zařízení pro mladistvé duchovní proměnou. Důležitější mi přijde jeho výlet "do stolárny" a zjištění, že to není nic pro něho; s pilou to opravdu neuměl, s mobilem mu to šlo lépe. Jeho sociální necitlivost (zřejmě ne bezdůvodná) se projevuje v obou společnostech (pasťák, klérus). Závěrečná scéna, zřejmě "ukřižování" je tu už jen jako deus ex machina. (10.06.2022)

„Telo Kristovo” . 20-ročný Daniel, ktorý sa akurát "zdržiava" v polepšovni pre mladistvých, chce byť ešte k tomu aj profesionálnym kňazom, pretože sa jednak zaujíma práve o túto duchovnú sféru, že zároveň »zaskakuje« pri nedeľňajších omšiach, ale keď sa tu už niekto raz ocitne, odtiaľto cesta do farnosti už nevedie, alebo sa mýlim ? Stačí sa prezliecť do talára, a o všetko je už automaticky dopredu postarané, že sa na záver stačí tváriť už iba vážene, múdro a vhodne ? / Prepúšťajú ho von na slobodu, na čerstvý vzduch, s istým odporúčaním - možnosti zamestnania sa v stolárskej dielni, „kdesi na opačnom konci republiky” , kam odhodlane cestuje autobusom. Štrngot miestnej píly už má sotva na dohľad, či cvengot zvoncov kostola čoskoro zazvonia, ako býva u nich už zvykom, a tak čo mladíka nakoniec presvedčí, ísť bližšie ku svojim ovečkám, ako pastier, čo ich usmerní, alebo rezať donekonečna dosky ? V poriadku, teraz vám už čosi to napoviem: V tomto malom, ospalom mestečku, sa z Daniela stáva najvyšší predstavený, ba ani nevie ako, lebo terajší, starší, nie je po zdravotnej stránke, na tom zrovna najideálnejšie, a tak ho tým pádom čaká životná skúška. Jedinú výhodu má takú, že ku cirkvi inklinuje, alebo je už iba otázkou času, kedy ho minulosť vskutku doženie ? Zo začiatku si je trochu neistý, no zázračne vhupne do bežnej rutiny, keď mu budú ľudia načúvať. Obyvatelia sú čoraz viac frustrovaní z jednej tragickej udalosti, počas ktorej vyhasli ľudské životy, čo sa nám divákom začne postupne odkrývať. Skončí sa táto hra za prezlečeného profi/amatérskeho, katolíckeho šarlatána, alebo bude slúžiť omše do odvolania ? _ Súčasná poľská kinematografia, má určite čo ponúknuť, i keď sa jej extra nevenujem, ale i napriek tomu, som príjemne prekvapený, aký Jan Komasa nakrútil strašne pozoruhodný, dramatický snímok s excelentným Bartoszom Bieleniom v hlavnej úlohe, kedy samotné obsadenie, je samo o sebe dosť kľúčové. So scenárom je to ale trochu plytkejšie, no dramatizácia vývoja postáv a deja, je tak vkusne vyvážená, že neostáva čas na akékoľvek pochybnosti, ako mu to celé vlastne mohlo prejsť ? Myslím si, že možné by to aj bolo, ale to by musel mať človek dostatočnú charizmu, akú mal trebárs Daniel. Vtedy, skôr (áno), než (nie) ! (18.04.2020)

Hlavní kluk sice káže jak pán, ale jen těžko může udělit rozhřešení té omšelé příběhové kostře o protagonistovi, co dorazí do uzavřené komunity, aby ji proměnil, a na konci ji zase dramaticky opustil. Tohle léto s gentlemanem z nenávistně bohabojné vesničky má navíc dost zaměnitelnou, těžkopádnou tvář, které nepomáhá úplně mrtvá kamera, která se prostě někam postaví a pak tam je. (15.03.2020)

Je to něco mezi Zoufalství a naděje a Spielbergovým Chyť mě, když to dokážeš. Je to typicky polské včetně vodky a zároveň univerzální příběh. Je to myšlenkově provokující drama. O tom co to vykoupení vlastně je. Film má také co říct o náboženství a odpuštění. Je to film o vyprázdnění víry . Víry jako substituce alkoholu. Hlavní hrdina tím, že se na chvíli stane falešným farářem, problematizuje hranici mezi falešností a opravdovostí víry. Nápodoba Krista a jeho cesty musí být úplná, nejen symbolická, tak jako není jen symbolická takzvaná transsubstanciace oplatky, chleba a vína v tělo a krev Páně. Jak něčím pevným vyplnit prázdnotu existenciální nudy, když se člověk bojí nasadit sama sebe naplno, včetně tělesné schrány? Jak najít věčnost, když se bojíme objevování času ve světě nudy? To, že víra bolí jako kdysi tělo Krista, předvádí režisér Komasa bez patosu. Je v tom takřka bezohledný, přesto jeho film sugestivně vtahuje, až mámí. (21.11.2020)