Všetci moji zberači a ja

Jak moc se od sebe liší ti, kteří schraňují věci nehmotné (obrazy, fakta, vzpomínky) a ti, kteří sbírají věci vyhozené, jídlo a haraburdí, které už nikomu nepatří? Řekněme, že jedni tak činí zejména proto, aby zpomalili proces zapomínání, druzí protože mají hlad, protože kolem sebe vidí jen zbytečné plýtvání, nebo protože se potřebují umělecky vyjádřit (např. tvorbou odpadkových totemů). Ale je v tom opravdu takový rozdíl, zvláště pomineme-li legislativní zázemí, zákony, jež tyto činnosti regulují? Obě skupiny něco spojuje, určité puzení, které je před sebou staví na roveň: a to přirozenost. Přirozenost je pevnou základnou jejich aktivit, motorem jejich konání. Ba co víc, v této přirozenosti je možno číst potvrzování osobní identity, touhu dokazovat si, že jsme skuteční. Paběrkování, jak se zdá, tedy není jen o ukojení nutnosti (zmnožování, vlastnění) a základních biologických potřeb, je přímo existenciální otázkou. Hledáme se v něm, stvrzujeme a jeho prostřednictvím bojujeme s časem, který neúnavně paběrkuje na nás. (Hodiny bez ručiček, kterým nikdo nemusí otročit.) Pakliže ale vidíme sami sebe nejprve v okolí nebo v druhých, je to projevem krajní nesobeckosti, popřením našeho ega. A tím se dostávám k tomu, co je na tomto nádherném dokumentu nejvíce hodno obdivu. Varda, která jako filmařka přirozeně spadá do první skupiny, natočila film druhými o sobě. Všichni možní sběrači a já. Oni přirozeně na první pozici, upřednostnění. Digitální autoportrét v ostatních a okolo jako akt hluboké empatie. Není náhoda, že ve filmu přímo vystupuje muž, který se pasuje na vynálezce anti-egoistické filozofie, spočívající na zmíněném principu. Začínat u druhých. U bájných sběraček na obrazu a pokračovat jejich reinkarnacemi v přítomnosti, hledat společné a jednotící mezi vámi a mnou. Kdyby se mne v budoucnu někdo zeptal, zda existuje skutečně anti-egoistický autorský film (těžko si představit absurdnější spojení), odkázal bych dotyčného na tento poetický a mnohovrstevnatý dokument, v němž se ozývá mnohé z vřelosti i hravosti filmů Jacquese Tatiho. Agnès Varda v něm dodala (nejen) dokumentární etice nového lesku. Za to jí patří můj nehynoucí dík! <> <> Ideální jako doplněk k Architektovi odpadu. Nebo spíše naopak. (12.09.2011)

Natočiť dokumentárny film, ktorý by nezaujal iba tých správne "postihnutých" je skutočné umenie. Obsedieť hodinu a pol na filme, ktorý do nás cpe informácie, je asi ťažšie ako dve a pol na trikovom filme. Osobne ma nijak zvlášť nezaujala ani téma, takže som bol príjemne prekvapený, že som sa bavil a že som sa nepozrel počas filmu na hodinky. Film o nezdolnosti ducha, krásach umenia a kritiky konzumu trochu trpí oslavou ľudí na okraji spoločnosti, kde priamo nerieši, akým spôsobom sa k onomu statusu dostali, ale ich ťažkým prežívaním. Nie každý boháč je hajzlík, bohvie ako by títo ľudia bez ich nepriamej (politickej, charitatívnej) pomoci žili. Možno rovnako, nechcem nikoho súdiť.... (14.06.2012)

Agnès Vardaová s digitálnou kamerou zaujato mapuje svet ľudí, ktorí paberkujú: od existenčne závislých ľudí na okraji spoločnosti, vyberajúcich potravinové prebytky, cez šetrných kuchárov, svojráznych ekoaktivistov, vyrovnávajúcich sa s konzumom používaním finálnej časti spotrebného reťazca: odpadu, až po umelcov tvoriacich z neho amatérske artefakty alebo aj snobsky predražené inštalácie. Nevynechá ani sedliakov dozbieravajúcich po oficiálnom zbere voňavú úrodu jabĺk a viníc v provensálskych sadoch. Do tejto zberačskej mapy vstupuje čas od času muž v talári, oboznamujúci divákov s legálnosťou zberu a právnym statusom ponechania si všetkých týchto vecí. Autorka z času na čas ukáže zábery svojich rúk, tváre, postavy a vyrovnávajúc sa tak zrejme s vlastnou zmenou fyziológie, podmienenou starnutím. Živé skúmanie a komplexné zmapovanie zberačských aktivít však vyvážilo i túto, na môj vkus pričasto sa opakujúcu, trošku samožerskú a námetovo pomerne monotónnu časť inak skvelého dokumentu. Maximálne hodnotenie je teda, napriek spomenutej výhrade, plne zaslúžené a pre mňa je zároveň výrazom osobného vzťahu k téme filmu, nakoľko prehľadávanie odložených, zabudnutých a vyhodených vecí, patrilo odjakživa k jednej z mojich najobľúbenejších záľub. (02.04.2007)

Agnes Varda putuje se svou digitální kamerou po Evropě a zaznamenává všechny možné paběrkáře... od těch, pro které je sběr zdrojem potravy, přes ty, kteří sbírají z ekologického hlediska nebo z důvodu tradice, po ty, kteří sbírají za uměleckým účelem. // Zajímavý dokument, který obsahuje také zajímavé informace - např. já nevěděla, že po sklizni je možno hned v několika státech posbírat nesesbírané, aniž by t bylo nelegální. // Agnes Varda zde nastiňuje nejen dopad naší rozežranosti, kdy zahlcujeme svět odpady, ale nabízí také řešení - např. jak využít staré ledničky nebo jakýkoliv jiný odpad. // Sama se seznamuje se svou novou digitální kamerou a vyloženě poetickým způsobem se seznamuje také se svou novou tváří - ona stárne, obličej zaplňují vrásky a... a přece (se) točí. // Během 82 minut se před vámi rozprostře svět paběrkovatelů, pro které je sběr vášní, nutností, koníčkem, uměním, ekologií, obživou či posláním. Prostě další z výtečných dokumentů této francouzské dámy, jejímž charakteristickým rysem je, že do své tvorby vkládá i svou duši, nenatáčí odměřeně ani zaujatě. (17.10.2007)

"Pabírkovaní"... prvý krát som to počula, a vlastne som ani nevedela že takéto zberanie vôbec existuje (okrem smetiakov samozrejme). Každopádne ide o veľmi silný dokument, so silnými ľudskými príbehmi. Od dnešného dňa sa na ľudí vyberajúc popolnice pozerám z celkom iného uhla pohľadu. J len škoda že filmy podobného žánru nevysielajú v televízii. Celkovo 210 hodnotení je žalostne málo. (22.09.2013)